Žák Matěj Šilhán stál s kamarádem skoro u vchodových dveří a radost z něho už na první pohled nečišela. „Co se týče učení, potřebné zápisy mám, učení z domova nebyl problém. Na kamarády jsem se těšil, ale na učení zpátky ve škole ne,“ vysvětloval.

Rozpolcené pocity měla i sedmačka Adéla. „Učení z domova bylo docela v pohodě, jen při probírání nové látky to někdy bylo slabší. Ale na spolužáky ze třídy jsem se těšila, to jo,“ prohlásila.

O kousek dál se bavila skupinka pěti dívek z 8.C s jedním ze spolužáků. Na otázku, jestli se těšili do školy, odpověděli jednohlasně: „Netěšili!“

„Tak je to pořád škola. Ve volném čase se stejně vídáme i mimo školu,“ vysvětlila jedna ze žákyní.

Pedagog Marek Velechovský, který připravil zmíněnou venkovní výstavu, vidí jako jednu z příčin nevelké radosti z návratu do lavic i teplejší počasí. „Před dvěma měsíci by to bylo o něčem jiném. Teď už jsme si na domácí výuku zvykli, školáci i my, a vypadalo to, že to do léta nějak doplácáme. Já sám vlastně nevím, co od toho mám čekat. Když se tak rozhlížím, tak mám pocit, že jich půlku neznám,“ poznamenal učitel, který se snažil výuku v době karantény zpestřit různými netypickými úkoly. Jeho svěřenci například v rámci informatiky fotili města a vesnice, kde žijí, a vytvářeli z nich pohlednice.

Ale zpátky před školu. Čas první vyučovací hodiny se přiblížil, hlavní vchodové dveře se otevřely a dav žáků začal proudit do budovy.

Hned za dveřmi je ale zpomalil automat s dezinfekcí, na jehož funkčnost dohlížel školník. Pak už ale nic nebránilo tomu, aby se po zhruba sedmi měsících děti rozprchly po budově a po testování se opět věnovaly výuce s učiteli z očí do očí.