Jeden den a jeden měsíc mu chyběly do devadesátých narozenin. Květoslav Jan Motejlek zemřel 18. listopadu v Nymburce.

Muž, který jako skaut zažil první republiku a setkal se s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Za druhé světové války byl při útěku chycen a poseděl si ve vězení, aby se na konci při pražském povstání zúčastnil bojů o rozhlas.

Po komunistickém puči v roce 1948 emigroval přes Německo do Paříže, kde zůstal 42 let. Po sametové revoluci se vrací do Čech a díky známosti s nymburskými basketbalisty začíná další etapu svého života v roce 1991 právě v našem městě, kde nakonec strávil posledních 24 let života.

Jeho pozdravem bylo hrdé Nazdar! Vždy zdůrazňoval vlastenectví a nikdy se nesmířil s rozdělením Československa. Stále se cítil být Čechoslovákem. Psal komentáře k různým článkům. V poslední době byl výrazně nespokojen s politickým vývojem u nás. Využíval i moderní technologie, psal své poznámky i na facebook. Který paradoxně i kritizoval. „Facebook je největší svinsvo, které existuje. Ukázka demokracie USA. Pište a říkejte, co chcete, ale dělat budete, co my chceme. Marek Cukrberg je jako ďáblův dráp. Když se jednou necháte chytnout, už vás nepustí. Nazdar!"

To byl jeho poslední facebookový zápis z letošního 29. července.

Pojďme si připomenout jeho život trochu podrobněji. Po právu je zpracován i na stránkách paměti národa.

Pražské mládí

Jan Květoslav Motejlek se narodil 19. prosince 1925 v Doudlebech nad Orlicí. Jeho rodiče se velmi brzy rozvedli. „On totiž neplatil alimenty, tak maminka řekla: ,Nech si prachy, já si nechám dítě,'" vzpomínal Motejlek, proč zůstal s maminkou.

Ta ovšem měla málo peněz, a tak malý Květoslav opakovaně pobýval u svých prarodičů. V pěti letech si ho maminka vzala k sobě do Prahy-Lahoviček, ale z finančních důvodů se po roce opět stěhoval za dědou a babičkou. Teprve když mu bylo osm let, si maminka našla přítele a mohl zůstat s ní v Praze. Začal tam chodit do školy a otčíma přijal velmi rychle za vlastního. „Takže já jsem poznal otce až v osmi letech. Nebyl to můj vlastní, ale je to můj otec, protože mě vychoval."

Setkání s TGM

Pan Motejlek navštěvoval školu ve Svatoslavově ulici, kde ho jeden kamarád přivedl ke skautingu: „Jeden kamarád mi řek: ,Ty chodíš trempovat s klukama, proč bys nešel do skautu?'" Tak začal docházet do chaty v Praze na Jezerce, kde měli tehdy klubovnu Junáci volnosti. Tam před totemem, který vyřezal jeden ze skautů, složil i svůj skautský slib. Skauti jezdili na výpravy především do Posázaví tzv. posázavským expresem „tam, kde se trampovalo". Zároveň se zúčastňovali spousty veřejných akcí, jako např. všesokolského sletu.

Jednou vybral malého Květoslava jeho vedoucí Bohumír Káš, aby se zúčastnil setkání 
s tehdy již bývalým prezidentem Masarykem v Lánech. „Tatíček přijel v kočáře. Přišel ke každému z nás, zeptal se jak a tak dále. Ke mně přišel taky, zeptal se, jak jde škola. Já říkám: ,Pane prezidente, dost těžko,'" vzpomíná na svůj hovor s TGM. Pak se postavil před nás a řekl: ,Chlapci, slibte mi, že budete dobrými Čechoslováky.' A my, aniž bychom se znali, jedním slovem to z nás vyhrklo: ,Ano, pane prezidente.' Od té doby jsem byl, jsem a budu Čechoslovák." Setkání s prvním prezidentem v něm nechalo hlubokou stopu a zároveň uvědomění.

Když mu bylo čtrnáct, rozhodl otec, že by měl jít Květoslav do učení v oboru zámečník. Dva roky praxe a učení znamenaly odklon od oddílu. Skautský duch mu ale zůstal. Bylo mu 16 let, kolem zuřila válka, když v roce 1941 zakončil učení.

Doma za války ilegálně poslouchali legendární pořad Volá Londýn. Na jeho popud se Květoslav, věrný svému slibu, rozhodl odejít bojovat za svobodné Československo.„Já měl nápad, že bych se mohl dostat do Anglie na švédský lodi z Hamburku. Takže jsem přešel protektorátní hranici, poměrně snadno. Německy jsem uměl, jazyky mi vždycky šly." V Hamburku ho ale velmi brzy vypátralo gestapo, a tak putoval do vazební věznice a čekal na soud. Snad si získal soudcovy sympatie, snad měl pouze štěstí, neboť nebyl odsouzen za politický čin, nýbrž za potulku, a sice na neurčito do pracovního tábora Lechfeld.

Uchránil Němce před lynčováním

Věznění trvalo jeden rok. Díky intervenci otčíma mu byl trest prominut, jelikož byl uznán nezletilým. Podmínkou propuštění bylo, že musí pracovat účelově pro „vítězství říše". Stal se tedy plavčíkem na labském vodním spoji s cílem jak jinak než v Hamburku. Cestou přespával v přístavech v Magdeburku a Drážďanech.

V Hamburku trávil čas 
s Francouzkou Rolánde, která tam byla na nucených pracích jako chůva. V Praze, na druhé straně spojnice, navázal opět spojení se svým bývalým vedoucím Mírou Kášem, který jej zverboval do Zpravodajské brigády, 2. praporu Toledo. „Potřebovali bychom, abys nám dával všechny zprávy, případně nákresy, jak vypadají přístavy v Magdeburku, Drážďanech. Nálada obyvatelstva," cituje dnes zpaměti Motejlek svého „nadřízeného" Káše.

Scházeli se spolu skoro až do roku 1945 v hostinci U Beránka na Vinohradech. Na čas kvůli zranění od fosforové bomby pobyl v německé nemocnici. „Byl jsem tam výborně ošetřován, to je hrozný, viďte?" Po propuštění pracoval kvůli zdravotním problémům chvíli jako topenář 
v Magdeburku, ale stihl se ještě vrátit na post plavčíka.

V dubnu 1945 si ovšem zajistil při dovolené v Praze od doktorky neschopenku kvůli údajným opětovným problémům souvisejícím se zraněním. To už byl v čilém styku 
s Mírou Kášem a připravoval se na povstání. Zažil boj o rozhlas, kde musel hájit odzbrojené německé vojáky. „Chtěli je lynčovat. Já říkám: ,Ne ne. To jsou naši zajatci…'"

Po válce byl prapor Toledo 
v rámci 1. pluku revoluční gardy poslán do pohraničí, konkrétně do Trutnova, kde měl za úkol dohlížet na postupný odsun Němců. Krom jiného tam Květoslav Motejlek opět dělal tlumočníka. „Je třeba říct, že tam byl velkej nepořádek. Tam byly takzvaný revoluční gardy, nikdo neví, co byly vlastně zač. My jsme byli takoví vykonavatelé národních výborů." O nepořádku, který právě lidé z Toleda museli řešit, svědčí tato vzpomínka: „Tam chtěli vystěhovat jednoho Němce, národní výbor ho chtěl vystěhovat. Tak nás lidi zavolali: ,Vždyť oni nám ho vystěhujou a my budeme bez chleba! On to byl pekař!'" Jindy zase řešili znásilnění německého děvčete sovětským vojákem.

Během práce v Trutnově se Květoslavu Motejlkovi naskytla příležitost jít na policejní školu v Mariánských Lázních. „A už tam byly tehdy komunistický buňky. A už do nás hustili dialektickej materialismus. A že z nás budou esenbáci. A já řek: ,Tak tohle ne. Já myslel, že budu policistou jako za první republiky.'" Ze školy tedy odešel, chvíli dělal v Mariánských Lázních závozníka, pak odjel na půl roku do Ostravy pracovat na dole Zárubek. „Republika to potřebovala." V Ostravě se ve volných chvílích dostal i do divadla, kde občas hrával vedlejší role v operetě.
V roce 1947 narukoval na vojnu k dělostřelcům v Hradci Králové. Tam ho zastihl i komunistický převrat, s nímž nesouhlasil. Brzy tak byl shledán pro své názory a obdiv k první republice nespolehlivým.

Útěk do Paříže

Květoslav Motejlek velmi rychle odjel do Prahy, kde se spojil s přítelem z Toleda. Zbývala jediná možnost – emigrovat. V ČSR, kterou již téměř pohltil duch východního bloku a kde byl označen za nespolehlivého, na něj již nic dobrého nečekalo. Spojil se ještě s druhým vojákem 
z Chebu, který byl stejného věku. Odtud se rozhodli společně překročit hranici. „Večer jsme se vydali na cestu ke hranicím. On to tam znal. To tam ještě nebyly zátarasy. To bylo klidný, ale najednou 
z baráku vyběhl pes, posvítil si na nás voják: ,Kluci, kam jdete?' Jsem nevěděl… On řekl: ,Jdeme k Novákovi do statku. Za holkama.' – ,Jo, jo, jo, tak běžte, kluci, ahoj a hezkej večír.'" Tak se jim podařilo přejít hlídku a pak uprchnout do Německa, americké okupační zóny.

Květoslav Motejlek se tak dostal do sběrného uprchlického tábora v Mnichově. Jelikož ovšem byl jeho osud po dlouhou dobu nejistý a bez vyhlídky na zlepšení, rozhodl se uprchnout podruhé – do Francie. Odcestoval tam s přítelem z uprchlického tábora. Po vlastní ose do Štrasburku, poté vlakem do Paříže. „Když tě chytli mezi Paříží a Štrasburkem, tak tě lifrovali rovnou zpátky." Do Paříže se dostal, první měsíce trávil 
v československém uprchlickém táboře, vedeném doktorem Řehákem. Francouzsky se učil postupně. Ve Francii zůstal 42 let. Pracoval tam mj. v divadle Járy Kohouta, dále jako prodavač prskavek, šofér či obchodní zástupce. Poznal tam svou ženu, s níž má dvě dcery a dva syny.

Před sametovou revolucí se ve Francii poznal s nymburskými basketbalisty. Když se v roce 1991 vracel do vlasti, vybral si proto k bydlení právě Nymburk, kde se stal známou postavou. Do Čech se vrátil s jedním synem. Zbytek rodiny zůstal ve Francii.

V Nymburce se občansky angažoval, sepisoval petice, psal své příspěvky i do Nymburského deníku. Jeho názor na vývoj v zemi byl po rozdělení státu čím dál negativnější. Porevoluční vlády bez rozdílu vinil ze zrady prvorepublikových myšlenek a ideálů.

Až do posledních dnů sledoval média a komentoval dění po celém světě. Na poslední útoky teroristů v Paříži už veřejně reagovat nestihl. A snad to tak vzhledem k jeho lásce 
k francouzské metropoli mělo být…

(s využitím materiálů na webu Paměti národa)

POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ V PONDĚLÍ

Poslední rozloučení s Květoslavem Janem Motejlkem se koná v pondělí 23. listopadu od 13 hodin v obřadní síni krematoria v Nymburce. Na jeho parte stojí text: Někdy si na mě vzpomeňte a zvedněte sklenku (plnou) na moji památku. Nic vám nebrání se případně za mě pomodlit. Srdečný dík a mějte se rádi.