"Bez toho, aby lidé pochopili jeden druhého, i to, že sami musí přiložit ruku k dílu pro společnou věc, se na vesnici nic nezmění. Změny 
k lepšímu musí vytvořit lidé, kteří tam žijí. Pro sebe i svoje děti. Nejen kanalizace a energovody, ale i stezky pro večerní vycházky patří k životu."

To napsal profesor Jaroslav Čihula téměř před deseti lety v jednom ze svých mnoha příspěvků, kterými na Fóru čtenářů obohacoval Nymburský deník. Další řádky ani skvělé úvahy už bohužel nenapíše. Zemřel po krátké nemoci
 9. března ve věku nedožitých 86 let.

Kdo byl Jaroslav Čihula? 
O jeho osobnosti a rozkročení do mnoha oblastí lidského života by se daly popsat stránky. Především to byl člověk, který nade vše miloval přírodu. Studoval ji od nerostů přes vodní toky až po kouzlo rostlin a pěstitelství. A právě v posledně jmenovaném oboru dosáhl mimořádných výsledků, věhlasu u vědců po celém světě, se kterými si až do posledních dnů dopisoval. Patří mu také několik zápisů v Knize rekordů.

Před časem ve svém skleníku u učitelského bytu v Městci Králové pěstoval obří okurky. Tak veliké, že větší zatím nikdo nikdy nevypěstoval. Měřily kolem dvou metrů.

Později přesídlil do Nových Zámků nedaleko Křince, kde na své zahrádce pěstoval plodiny, nad nimiž přecházel zrak. A nejen pro jejich velikost. V článku na jiném místě stránky si připomínáme jeho legendární dýni. Ale zabýval se také přírodním léčitelstvím a zdravou výživou.

Před pěti lety jsme prostřednictvím pana profesora Čihuly představili v Nymburském deníku rostlinku zvanou amarant, česky laskavec. O jejich léčebných účincích 
v mnoha oblastech byl přesvědčen. „Rostlina budoucnosti. Je to lék na spoustu nemocí. Namátkou zažívací potíže, obezitu i nachlazení," říkal tehdy profesor Čihula.

Jeho vztah k přírodě byl více než srdeční. Dokázal to 
i v textu, kterým ostře protestoval proti kácení lip v poděbradském lázeňském parku v roce 2007. „Proč proti kácení vzrostlých stromů nevznikl větší odpor? Proč kulturní pracovníci, divadelníci neuvedli Jiráskovu Lucernu, aby procitli ti, co už zapomněli jaký vztah ke stromům měli naši předkové? Proč ty stromy nebránili lidé svými těly, svými životy? Vždyť každý strom je obrovský producent pro život člověka nezbytného kyslíku…Smutno je mi nejvíce z toho, že mlčeli i ti moji bývalí studenti poděbradského gymnázia, o nichž jsem si myslel, že jsem v nich z mého vztahu 
k přírodě alespoň špetku citu k přírodě zanechal. Proč jsi mlčel Lálo Langře, proč jsi mlčel Honzo Kaňků, proč jsi nerozezněl zvony Petře Vácho? Vždyť Poděbrady jsou město Tvého srdce!"

Bohužel se s postupem věku 
u profesora Čihuly začaly výrazněji projevovat příznaky některých chorob, třeba cukrovky. Na své novozámecké zahradě pěstoval spoustu bylin, kterými se léčil. Dávno před tím, než státní úředníci pochopili a povolili pěstování konopí pro léčebné účely, měl pan profesor na své zahrádce pravidelně každý rok několik rostlin. „Ale nesmíte to na mě nikomu říct," usmíval se, když nás provázel svoji pestrou zahrádkou.

Přesto se množily jeho návštěvy nemocnice v Městci Králové, kde také zhruba rok před smrtí přišel kvůli cukrovce o část jedné hony pod kolenem.

Svého času napsal zamyšlení také o zmíněné nemocnici. „Jsem jako hypertonik, diabetik a se spoustou dalších nemocí, charakterizujících můj věk, vděčný právě tomuto zdravotnickému zařízení za to, že jsem stále mezi živými. Jak se máte, jak žijete, jaké máte problémy, mimo těch, 
o kterých už víme? To je lidský přístup lékaře, který léčebně pomáhá stejně, ne-li více než předepsaný medikament. To je naplnění Hippokratovy přísahy. Jak to dělají, v čem to je, že tato malá, v minulosti odepsaná nemocnice získává na důvěře a vážnosti? Myslím, že jsem na to přišel. Je to v lidech, v managementu, ve všech!
A kdyby však kdokoliv chtěl z nějakých byrokratických plánů tento rodinný ústav laskavé péče o člověka zrušit, osobně se obětuji a zakroutím mu, jako zločinci, krkem."

Obří dýně vážící metrák a půl? Ano, 
v Nových Zámcích!

Hned několik originálních výpěstků má na své zahradě pěstitel a dlouholetý profesor biologie Jaroslav Čihula. Na jeho zahrádce v Nových Zámcích vyrostla například obří dýně, která možná nemá nikde obdoby.
„Podle mého odhadu váží asi metrák a půl. Je to opravdový div přírody, tak velký plod," říká profesor Čihula, který podobné rarity dokáže vypěstovat i ve svých čtyřiaosmdesáti letech.
A jak se dá taková dýně zpracovat? „Asi budou muset přijet známí a přátelé a každý si ji kus odveze," přemýšlí pěstitel, který by si s obrovskou oranžovou dýní sám jen stěží poradil.
Mimochodem, ta malá věc na dýni jsou klíčky od auta. To jen aby bylo jasné, jak je plod opravdu obří.

Nymburský deník, 5.10. 2012

Nové Zámky: Jára Cimrman nespící, inspirující

JAROSLAV ČIHULA

Nové Zámky – Nedávno se 
v malé vesničce Nové Zámky na severovýchodě od Nymburka konala malá slavnost. Tak malá, že unikla i pozornosti novinářů Nymburského deníku. Konala se oslava stého výročí návštěvy Járy Cimrmana. Při té příležitosti vyhrávala kapela, vedly se slavnostní řeči a prostý lid jásal. Zas po dlouhé době se něco dělo. Toto shromáždění však bylo impulsem k dalším šlechetným činům ve jménu tohoto velikána. Nezůstalo však jenom u pověšení cedule a pojmenování ulice jménem Járy Cimrmana.

Iniciátor toho všeho, zanícený cimrmanofil, generální ředitel Energostavu Ing. Roman Kloubec, si v podzámčí kdysi pyšného zámku Nepokoj vybudoval svůj víkendhaus, jak je to v současné době zvykem. Hned, jakmile si vytvořil prostředí pro příjemný život na tiché, povětřím zdravé vesnici, rozhlédl se po okolí a zjistil, že tato víska má historii, kterou stojí za to nějak připomenout. Na jeho písknutí jednu sobotu přišlo deset jako on ochotných lidí. Všichni pochopili, že prostředí, ve kterém chtějí žít, si musí podle svých představ vybudovat sami. Nevyhrnuli rukávy, protože bylo počasí, že by psa nevyhnal. Před dávnými léty vedla kolem již zmíněného zámku obchodní stezka z Náchoda ku Praze. Nedaleko, 
v místě zvaném Mutínsko, byl zájezdní hostinec, kde povozy přepřahovaly. Tak část této stezky se skupinka občanů, kteří si v obci v minulých několika létech postavilo nebo opravilo své domky, rozhodla upravit tak, aby byla vycházkovou trasou pro maminky 
s dětmi, ranní rozcvičkové běhy nebo v zimě běžky. Vzali sekery a pily, vymýtili náletové křoviny, přijel buldozer a celou kilometr dlouhou stezku urovnal. Zatím konec. Pokračování na jaře. Bude to vyžadovat slavnostní otevření a pojmenování stezky. Přijede věhlasný cimrmanolog Zdeněk Svěrák.

Proč o tom všem předkládám svědectví? Protože bez toho, aby lidé pochopili jeden druhého, i to, že sami musí přiložit ruku k dílu pro společnou věc, se na vesnici nic nezmění. Změny k lepšímu musí vytvořit lidé, kteří tam žijí. Pro sebe 
i svoje děti. Nejen kanalizace a energovody, ale i stezky pro večerní vycházky patří k životu.

Nymburský deník, 14.12. 2005