Jako vnučky jeho souseda, pana Móra, provázel pan Kopeček mě a mou sestru již od dětství. Každý rok to byl pro nás ten nejhodnější Mikuláš, s těmi nejčervenějšími tvářemi, který nás vždycky chránil před zlým čertem.

Radost všem Nymburákům rozdával už jen tím, že byl. Ale když můj otec slavil 50. narozeniny, překvapil nás pan Kopeček s jeho flašinetem a s buřinkou na hlavě, když mu k jeho jubileu přišel zahrát. Byl to pro nás malý „svátek" že jsem si mohly, pro něj tak typickou, pokrývku hlavy nasadit a zatočit si klikou na jeho flašinetu.

Nyní pracuji jako učitelka v MŠ Růženka, kterou z velké části navštěvují zálabské děti. Skoro každý den jsme dětmi oblíbeného pana Kopečka s jeho ženou potkávaly na procházce, a musím říci, že velkou část dětí znal pan Kopeček jejich jménem. A bylo na něm vidět, že ty děti potkává rád. Moc mě mrzí, že už se s ním nebudeme moci pozdravit.

O tom, že nám všem bude jeho osobnost, a to nejen na nymburském posvícení, chybět není pochyb. Mě bude ale scházet i jeho typická odpověď na můj každodenní pozdrav: „Dobrý den, pane Kopečku." „Nazdár, nazdár!"

Veronika Janošková

Všem dětem ze Zálabí pletl pomlázky, všem dělal Mikuláše. Celé mé dětství i mě. Před pár lety mi věnoval svůj i „čertův" kostým, aby sloužil dál. Moc si toho vážím, beru to jako svůj velký úkol. Lidé se zdraví „dobrý den", pan Kopeček vždycky „nazdar". Je to mnohem víc osobní a je jedno, jestli si lidé tykají nebo vykají. Nezapomenu ani na jeho obrovského mluvícího papouška i každodenní procházky na pastvu na louku k „Železňáku" s kozami, krávou Božkou, a psy Zuzkou a Ťapkou. A na zpívání u ohýnku každou sobotu pod lávkou na Zálabí. Byl to velký kus mého dětství, nedá se zapomenout!

Klára Čenovská

Na pana Kopečka jako Zálabáka máme jen ty nejlepší vzpomínky. Několikrát nám pěkně zahrál při rodinných oslavách na Zálabí. Přemlouvat jsme ho nemuseli. Na fotografiích naše svatba (2009). Jako svatební dar věnoval vlastnoručně soustruženou slánku, dceři Rozárce věnoval další, když jí byl jeden rok, dnes jí jsou čtyři a má v ní svoje poklady. Naposledy zahrál našemu malému synkovi (bylo mu 5 týdnů) před hospodou Na Žofíně o letošním Posvícení.

Ondřej Čenovský

Pro mnohé z nás byl neodmyslitelnou součástí života na Zálabí. Jeho charisma a přirozenou morální autoritu umocňuje fakt, že pro všechny to by Pan Kopeček, ať už se o něm mluvilo v jeho přítomnosti nebo ne. Jako malí jsme s ním chodili pást krávu podél Labe, zaháněli slepice, učil nás sundávat čepice při pozdravu, ukazoval nám flašinet na posvícení a v neděli ráno nás budil kostelním zvonem…a nikdy neměl špatnou náladu. Před pár dny odešel rozdávat radost „tam k němu nahoru". A jsem si jistý, že o něj je dobře postaráno…zaslouží si to jako málokdo. Takže Pane Kopečku: vždy jste byl a navždy budete žít v každém 
z nás.

David Pankiv, soused