Sympatický mladý muž, s velkou dávkou charisma i sebevědomí. Tak se dá charakterizovat pětadvacetiletý Jan Vurm z Poděbrad, který se z více než devíti set mužů dostal společně s dalšími jedenácti do finále Muž roku 2015. Sešli jsme se v příjemné kavárně na poděbradské kolonádě, dopoledne, kdy je na zahrádce kavárny ještě stín a povíval příjemný větřík. Sedla jsem si do kouta na pohodlnou sedačku, objednala kávu a čekala, až se mladý muž, kterého jsem nikdy neviděla, objeví. Byl nepřehlédnutelný. Přicházel do kavárny s úsměvem a pozdravil se nejprve s personálem a poté zamířil se stejným úsměvem ke mně. Povídali jsme si o jeho začátcích v modelingu a o tom, jak se dostal do soutěže Muž roku.

Jak jste se k takové soutěži dostal?

Tuhle otázku dostávám velmi často. Nikdy jsem k tomu neměl nějakou extra příležitost. Ale teď je to zhruba dva roky, co jsem se začal nějakým způsobem věnovat fotomodelingu. Lidé, kteří viděli moje fotky, tak se mě ptali, proč nejdu do Muže roku. Stalo se mi to asi dvakrát. Říkal jsem jim, že nebyla příležitost, navíc jsem měl strašně hubený hrudník. Na jednom focení byl fotograf, který se mě také na to ptal. Shodou okolností to bylo focení, kde jsem byl focený 
v obleku, měl jsem kravatu 
a košili. Vypadalo to opravdu hezky a pracovně jsme to nazvali Muž roku. Nemělo to ale žádnou souvislost s touto soutěží. Šel jsem na danou pozici, kde jsem se měl zrovna v tu chvíli fotit, bylo to na Smíchově na Andělu u nějakého semaforu. V tu chvíli mi přišla esemeska, pozvánka na casting na Muže roku. Tak jsem si řekl proč ne.

Nejdřív jste se věnoval modelingu. Od kolika let a jak jste se k němu dostal?

Prostě mě baví, když mě někdo fotí (smích).

To už odmalička?

Zálibu ve focení mám po svém dědovi a po mámě. Je pravda, že do svých patnácti let jsem měl sto padesát centimetrů a padesát kilo. Takže jsem byl fakt mrňavej. Ale během dvou let jsem vyrostl o třicet centimetrů a přibral třicet kilo. Také hraji za Poděbrady basket. Promo akce jsem dělal od dvaceti let. Uvědomuji si, že moje první focení bylo v aquaparku 
v Čestlicích, kde jsem se k tomu přimotal úplně náhodou. Byla tam tehdy jedna promo akce. Člověk, který tam byl, se na mě podíval a říká: Nechceš fotit? Tak to byla možná taková první jiskra, kde to vzniklo. Dodnes mi lidi říkají, když jdou do aquaparku, že mě viděli na nějakém plakátu.

close Jan Vurm. zoom_in

To byl první kontakt s focením. Kdy jste poprvé fotil profesionálně?

To bylo, když jsem fotil pro jednu firmu, která vyrábí koupelnová vybavení. Se dvěma modelkami jsme fotili vanu ve tvaru srdce. Fotilo se hodně shora. Já jsem byl jako ženich, nevěsta tam měla takový dlouhý závoj. Od té chvíle já datuji ty dva roky, které se věnuji profesionálnímu focení.

Jak dlouho trvá, než nafotíte jednu profesionální fotku?

Fotím teď pro jednu outdoorovou firmu, což jsou hlavně ateliérové fotky. Fotím pro ně asi rok a půl a říkají mi, že je hrozně znát ta doba. Vím jak si stoupnout, jak se tvářit. Náročná na tom je shoda okolností. Minulý týden jsem fotil pro e-shop a za ten den jsem se převlékl třeba dvě stě krát. Náročné je, když se třeba fotí nějaká zimní kolekce. Musím si převléknout kalhoty, tričko, mikinu, bundu. Člověk, který to nezažil, tak si to neumí vůbec představit.

Jsou ty ateliéry klimatizované? V těchto vedrech to musí být hodně náročné…

Většinou nejsou. Navíc se zimní oblečení fotí převážně v létě. Zase existují větráky, které na mě celou dobu foukají. Nesmím se začít lesknout. Když se to stane, vezmou pudr, přepudrují mi čelo a jede se dál.

Jsou při soutěži Muž roku dané nějaké podmínky?

Co mě napadne jako první, tak se tam mohou hlásit lidé, kterým je mezi dvaceti a dvaceti devíti lety. Je to podobná soutěž jako Miss, ale v pánské části je věková hranice do těch devětadvaceti. Je pravda, že já jsem se od dvaceti let rapidně změnil. Výškově, když vezmu finálovou dvanáctku, tak jsme tam od nějakých 181 centimetrů do 194 centimetrů. Já jsem číslo deset, mám sto osmdesát pět až šest centimetrů, podle toho, jak se vyspím a podle toho, jak si vezmu velké boty (smích). Desítka je moje šťastné číslo, protože jsem se desátého narodil, basket hraji s číslem deset a i táta hrál 
s desítkou.

Jak to probíhalo na castingu?

Na castingu byla porota, novináři, ředitel David Novotný, dále lidé z agentury, která tuto soutěž zaštiťuje. Když jsem tam šel, řekli mi: Ano, šanci máš se dostat do úzkého výběru, ale musíš na sobě zapracovat, co se týká muskulatury. Já mám totiž strašný problém nabrat svalovou hmotu.

I když cvičíte?

Musel bych pětkrát denně jíst, jíst rýži a kuře a toho já nejsem schopen. Když mě někdo potká a vidí mě třeba poprvé, tak si myslí, že musím mít režim. Ten rozhodně nemám.

Jak jste to tedy udělal, že se vám zvětšil hrudník?

Začal jsem cvičit.

Chodíte někam do posilovny?

To je další věc. Já totiž vůbec nechodím do posilovny. Nechce se mi chodit do jedné místnosti a s ostatními se tam potit. Byť ten člověk na sebe kouká do zrcadel, aby měl takovou zpětnou vazbu, co dělá špatně. Začal jsem dělat kliky. Dělám ráno sto padesát kliků, k čemuž mě možná navedl táta, protože ten dělá přes deset let každé ráno šedesát kliků. A oproti mně je fakt obrovskej. A samozřejmě mi pomáhají basketové tréninky, hlavně co se týká spodní části těla – běhám, skáču.

Kolik bylo přihlášených mužů do soutěže?

Přihlášku do soutěže poslalo 911 kluků. Z nich udělali užší výběr kolem sto šedesáti lidí, což je pořád velké množství. A z těch sto šedesáti jsem ve finálové dvanáctce. Byl to příjemný pocit.

Na co se vás při pohovoru ptali?

Sedl jsem si tam, přede mnou sedělo asi sedm lidí, byli z různých agentur a pak tam seděla ještě jedna slečna nebo mladá paní, která je 
z jedné televize. Pamatuji si jednu otázku, jestli mám přítelkyni. Jinak mi řekli, ať se představím, ať řeknu co dělám a z toho se navázal hovor. Ale z něj si opravdu pamatuji jen tu otázku, jestli jsem singl. Ale je jasné, že zkoušeli, jak komunikuji, jak působím na lidi, jestli se usmívám. Pak jsem šel na focení, kde mě fotili tak, jak jsem přišel oblečený, pak mě fotili ve spodním prádle, protože to je jedna z disciplín, co bude na finálovém večeru. To bylo koncem února. Výsledek jsem se dozvěděl někdy kolem dvacátého dubna. Ale nesměli jsme o tom vůbec nikde mluvit. Potom mi zavolal ředitel soutěže David Novotný, pogratuloval mi a řekl, že mi pošle mailem propozice. Tak jsem si říkal, že to hned dám někam na sociální síť 
a rozhlásím to. Ještě že jsem měl nějakou práci a nedostal se k tomu. Když jsem se večer podíval na ten e-mail, tak 
v něm bylo, že to nemám nikomu dávat vědět. Až prvního června proběhla tisková konference, kde právě bylo zveřejnění finálové dvanáctky. Tam jsme se viděli všichni finalisté úplně poprvé.

Kolikátý je to ročník?

Letos je to už šestnáctý ročník. Při prvním ročníku jsem byl ve třetí třídě, byl jsem jak ustřelený kecky, takže by mě nenapadlo, že za patnáct let bych mohl být adeptem na Muže roku (smích).

Kdy a kde se má finálový večer uskutečnit?

Bude v Náchodě 21. srpna, v Beránku. Výtěžek z večera je věnovaný Stacionáři Nona a Ústavu sociálních věcí 
v České Skalici a i letos bude věnován Martinovi Zachovi, vítězi Muže roku 2009 na jeho rehabilitaci. Před dvěma týdny jsme byli na soustředění 
v Novém Městě nad Metují, kde jsme byli od čtvrtka do soboty. Absolvovali jsme kurz chůze po molu, nácvik choreografie na finálový večer. Nebylo na to moc času, ale zvládli jsme to výborně. Úžasný byl kurz rétoriky 
s hercem Janem Přeučilem, což bylo velice zajímavé, protože to je obrovsky inspirativní člověk a velká osobnost. Byla tam také módní přehlídka volnočasového oblečení, potom jsme měli přehlídku v plavkách, ve spodním prádle a ve společenském obleku. Potom se vybíral muž soustředění a to si trošku přihřeji polívčičku, protože jsem byl zvolen sympaťákem roku. Beru to jako obrovské ocenění, že asi působím dobře na lidi, že se se mnou dá bavit prakticky 
o všem. To je pro mne velké zadostiučinění a jsem za to velmi šťastný. A když mi pak bylo řečeno, že pojedu na zahraniční soutěž koncem roku na Filipíny na tři týdny, tak jsem tam málem omdlel.

Takže máte dobře nakročeno stát se Mužem roku?

Ředitel soutěže řekl, že kdo vyhraje „sympaťáka", má velkou šanci dostat se do nejlepší trojky. Tři nejlepší se pak ještě zúčastní dalších soutěží. Teoreticky, když by to dopadlo jó dobře, tak pojedu na dvě zahraniční soutěže.