V polovině srpna jsem se spolu s dvěma kamarády vypravil na čtyřdenní poznávací cestu do sousedního Rakouska. Naplánovali jsme si hodně konkrétních míst, až jsem měl obavu, zda to všechno stihneme. No ale lépe něco vynechat, než na místě dumat, kam se vůbec vypravit. Stejně jsme později trochu improvizovali.

Z Nymburka jsme vyrazili už v jednu ráno, řidič Robin byl odpočatý a na nohách, chtěli jsme být prostě ve Vídni brzy. Nálada výborná, cestovní, plná očekávání. Druhý spoluvandrovník Dusty pro nás na cestu uvařil ostřejší zelňačku. Tohle nemůže dopadnout blbě, říkal jsem si. Kolem čtvrté ráno jsme objevili v lese pěkné místečko, rozbalili spacáky a ulehli. Robin si potřeboval ještě chvíli dáchnout a mě s Dustym to přišlo také vhod.

Jenže jsme toho moc nenaspali, nějak to nešlo. Za necelé tři hodiny už se na bombě chytala zelňačka, zjistili jsme, že je všude celkem bordel. Prostě odpočinek na roztroušené skládce poblíž obce Kravsko, nad rybníkem vycházelo slunce.

Posilněni vyrážíme do Znojma, kde tankujeme, nakupujeme něco k snědku a vyrážíme do Vídně. Tam jsme kolem deváté a voláme kamarádku Zdenku, která nás ochotně provedla centrem města.

„Počkejte na mě u Shopping Center Nord (SCN), je tam taková obrovská červená židle nábytkové firmy XXXLutz. Přijedu historickou tramvají," volali jsme si ze Zdenkou.

Přistoupili jsme do tramvaje, kluci se s milou průvodkyní seznámili, a procházka Vídní mohla začít.

Přestoupili jsme na metro a prokousali se do centra rakouské metropole. Působila na mě vlídně a tak nějak nepřecpaná lidmi. Praha je na tom v tomto ohledu hůř, nebo jsme zažili lehce vylidněnější město před příchodem z práce.

Prostě klídek. Ten mě ostatně doprovázel celým výletem, i po přesunu do Alp a našeho hlavního tábora v St. Johannu.

Dusty hodně fotil, jinak jsme všichni hltali civilní výklad Zdenky, která se nám snažila přiblížit, co zrovna vidíme a občas přidala i něco 
z historie.
V jednu chvíli se mi všechny ty opery, hrady, radnice, kostely a načinčané domy slily v jednu hmotu. Po protřepání vnitřního šejkru se však začaly vylévat do té skutečné podoby. Na člověka je toho na poprvé prostě moc.

Co mi utkvělo, byl svatoštěpánský kostel, správně Stephansdom – Dóm svatého Štěpána. Je to nádherný, gotický „vídeňský Vít". Jeho nejvyšší věž dosahuje 137 metrů. Z jedné strany je rozhledna, ale tu jsme si za čtyři eura odpustili.

Popravdě jsme chtěli co nejvíce vidět z ulice, neměli jsme v úmyslu navštěvovat vyhlášená muzea, zámecké okruhy Schönbrunnu nebo Prater.

Ještě ke „Štefanovi". Na fasádě kostela je takový vryp, který sloužil jako míra pro chleba. Je tam i kovový úchyt, kterému se podle Zdenky přezdívá Leo. „Pokud si něco provedl a měl černé svědomí, šel si potom sem a chytil ses. Čekal si, kdy ti bude odpuštěno," vyprávěla legendu naše průvodkyně.

Prošli jsme parkem k radnici, podle její podoby byla postavena i radnice v Liberci. Viděli jsme parlament, hrad Hofburg, Vídeňskou operu, pěší zonu a tržnici.

Polední siestu jsme si udělali v Café Hawelka. To byla také trefa do černého. Ve Vídni si přece musíte dát kafe se šlehačkou a sachr. Ten tady nahradila výborná štrůdl. Tato kavárna má své neodolatelné kouzlo. Mnoho se tu prý nezměnilo tak čtyřicet let. Uvnitř je začouzená zeď od kamen 
a staré boxy, které něco pamatují.

Na více místech Vídně se zastavil čas. Uprostřed pestrobarevné tržnice jsme objevili malý bufet, kde si dáte wurst a lahvové pivo. Třeba.

Líbila se nám teplárna 
v městské části Spittelau známého vídeňského umělce Friedricha Hundertwassera. Působí jako z moderní pohádky.

Jako v pohádce jsem se cítil v celé Vídni. Cesta nám začala a my se přesunuli asi 300 kilometrů dál směrem 
k Salzburgu.

(Reportáž - 1. díl)