Co máte v Zelené laboratoři?
Máme tam užovku korálovku, africké velké šneky, občas koupím na burze nějakého brouka. Měli jsme i chameleona. Je důležité, aby to žáci viděli, baví je to. Nebojí se jich. Normálně kdyby někde takové zvíře potkali bez tohoto kontaktu, tak ho znechuceně zašlápnou. Takto ztratí ostych. Je důležité ukázat jim i ta ostatní zvířata, na kterých to stojí, nejen na chlupatých zvířatech, které mají doma.

Jak dlouho už fotíte?
Fotím od roku 1997, kdy jsem jel poprvé do Afriky. Na tuhle cestu jsem si koupil první digitální foťák. Od té doby se zdokonaluji a dnes jsem na úrovni zrcadlovky, několika objektivů a asi dvacetikilového batohu (smích). S Petrem Tichým jsme založili Nymburský fotoklub, což je takové neoficiální setkávání lidí, kteří 
o focení mají zájem. Nepravidelně pořádáme workshopy. Snažíme se, aby lidi ze svých přístrojů dokázali vymáčknout co nejvíc. Naučit je pracovat se clonou, časem, nastavením, citlivostí. Po teorii vyrazíme do přírody a tam si to zkoušíme.

Co nejraději fotíte? Je to příroda?
Nejraději makro, nejrůznější hmyz, který běžnému oku unikají. A najednou na té fotce vyniknou. Všelijakých brouků jsou miliony, nikdo neví kolik vlastně. Rád fotím krajinu, portréty, dokumenty. Příroda ale vítězí.

Můžete připomenout vaše cesty do Afriky?
V Africe jsem byl celkem třikrát, vždycky od České zemědělské univerzity. Poprvé jsem jel, když jsem tam ještě ve čtvrťáku studoval. Nikdy to nebyla ta klasická Afrika, jak ji známe z dokumentů. Vyrazili jsme do severní Afriky a Maroka, kde žijí Berbeři. Je to Sahara 
a pouštní růže. Maroko je úžasné a relativně od nás blízko. Na focení plazů a ptáků je to ideální místo. Jezdili jsme 
s odborníky na jednotlivé druhy zvířat. A nikdy s cestovkou, ale po vlastní ose, kdy se dostanete až k těm lidem.

Jak jste prožíval Afriku?
Pro mě vidět Saharu je nezapomenutelný zážitek. Vidět západ slunce z písečných dun. Tam bych se chtěl určitě někdy vrátit (tuto větu ještě několikrát během rozhovoru zopakoval – pozn. aut.). Sahara je nádherná. Uchvátila mě. Stejně tak mě nyní uchvátil prales v Indonésii na Sumatře. Každý rok se snažím na týden až deset dní se někam urvat.

Třeba kam?
Mí blízcí kamarádi jsou blázni, takže jezdíme do hor. Prošli jsme už pohoří Rumunska, Bulharska, byli jsme v Pyrenejích, Albánii. Naposledy jsme cestovali po Arménii. 
U nás rád jezdím a fotím Krkonoše a Šumavu mám hodně rád. Jezdili jsme tam na tábor. Tehdy se tam po revoluci otevíral vojenský prostor, pamatuji si, že tam rostly obrovské houby (smích).

Pojďme se vrátit k vaší zásadní cestě do Indonésie.
Je to cesta, která mě asi nejvíc poznamenala. Třeba tím, že jsem omezil maso v jídelníčku. Byl jsem tam s vegetariány, to si člověk uvědomí hodně věcí. Na začátku byla výstava v kapli Zvířata pomáhají zvířatům. Udělali jsme portréty zvířat ze zoo, ze zajetí. 
S tím, že ta zvířata z klecí mají možnost pomoci těm na svobodě. Peníze z prodaných fotek byly věnované záchraně zvířat na Sumatře. My je tam vloni zachraňovali a vypouštěli v hlídané rezervaci.

Jak ten odchyt vlastně probíhal?
Neodchytávali jsme zvířata ve volné přírodě. Organizace Green Life v severní Sumatře skupuje zvířata na černém trhu. Tam jsou lidi, kteří zpracují od brouka po krávu, prostě všechno. My jsme zvířata zachránili před odvozem na jatka. Tam se dají nakoupit želvy, hadi, poloopice, varani. Prostě vykoupíte zvířata, která by šla zaručeně na jatka. Rezarvace má dnes na 30 hektarů a navazuje na obrovský Národní park.

Kolik jste takto zachránili zvířat?
Zhruba 20 pralesních želv, 
4 krajty, což jsou jedny 
z nejdelších hadů na světě. Ve vedlejší vesnici jsme získali 
2 outloně, to jsou krásné poloopice s obrovskýma smutnýma očima. Tyhle tři skupiny zvířat jsme v přepravkách 
a hady v pytlích odnesli do pralesa a tam vypustili.

Zároveň tím ale podporujete byznys člověka, který má jatka.
My jsme nenechali ta zvířata dojít tak daleko, že z nich nadělá maso. Letos se podařilo organizaci Green Life, že mohou zvířata na těchto trzích zabavovat. Zároveň začali fungovat protipytlácké hlídky. Žijí tam tygři, kteří jsou v hledáčku pytláků. Mělo by to být více chráněné než dosud.

Jakých výsledků si ceníte z pozice zastupitele města?
Jsem rád, že se mi podařilo prosadit změnu v jednacím řádu. Jmenovitě budou na webu města označeni zastupitelé, jak pro co hlasovali. To je úspěch.

Z Markova deníku ze Sumatry

Občas se jdeme smočit do řeky a občas si udělám procházku proudem řeky a fotím. Navečer nás Ali volá kus po proudu řeky, kam se šel podívat. Běžíme k němu, ale protože volá a signalizuje „Orangutan!", vracím se pro velký teleobjektiv. Z břehu asi 200 m pod táborem je vidět výrazný pohyb větví. Brodíme se na druhou stranu a v místě, kde vytéká z pralesa malý potok, se noříme do pralesa. Větve nad námi praskají a orangutan výhružně řve na plné kolo. Snažíme se potichu dostat co nejblíže pod stromy, kde právě sedí. Ale v pralese to moc nejde, pořád něco šustí 
a praská pod našima nohama. Vylézáme z koryta potoka, zařízlého ve svahu v džungli a jdeme nahoru po svahu, po cestičce. Orangutan hrozí 
a tradičně hází dolů větve. Občas ho zahlédnu mezi větvemi, ale na fotku to není. Stojím v prudkém svahu asi 50 m pod orangutanem. Nehnutě stojím s fotoaparátem v ruce a snažím se orangutana neztratit z výhledu. Chvílemi je hodně hlasitý, chvílemi tiše sedí a zjišťuje situaci okolo něho. Občas houkavým hlasem hrozí a rozhoupává veliké větve a zlomené je hází dolů na nás. Orangutan je silně naštvaný. Na fotkách je díky tmě 
a kontrastu světlejší oblohy jen tmavý flek. Nemá to cenu. Sám to musím uznat, tak už jen stojím a kochám se přítomností největšího lidoopa Asie kousek ode mě. Balím to. Jdu zpět do koryta pralesní říčky. Ujíždí mi však noha a já padám. Náraz o skálu. Objektiv 150 – 500 mm praštil o skálu. Zastavuje se mi na chvíli srdce. Přestávám dýchat. Dva objektivy už mi nefungují a nevím, co bych dělal bez třetího. Okamžitě ho prohlížím 
a zkouším funkčnost. Ještě u toho sedím na zadku na kameni. Vypadá to dobře, funguje. Tady by mi moc chyběl. Teprve potom si uvědomuji bolest v ruce. Narazil jsem si celé zápěstí a záprstí palce. Brodím zpět řekou Berkail k tábořišti, orangutan za mnou posměšně křičí.