S Jiřím Grygarem vyjednávala městská knihovna skoro rok, než to klaplo. Zasloužilý člen Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR a Učené společnosti ČR, nositel mnoha význačných tuzemských i světových ocenění a také oblíbený popularizátor tajemného světa vesmíru nasedl 
v úterý odpoledne v Praze do vlaku a přijel zvídavým Nymburákům vyprávět.

Název přednášky Pohledy do nebe předem dával tušit, odkud bude tentokrát vyvěrat myšlenkový gejzír populárního vědce. Publikum, v němž nechyběly děti, nejdříve absolvovalo krátký exkurz do nedávné historie, v němž se seznámilo s významnými astronomy Hubertem Sloukou či Zdeňkem Kopalem, s jejich přínosem oboru i zajímavými životními peripetiemi. Profesor Kopal například spolupracoval s NASA při výzkumu Měsíce, za což dostal darem, považte, měsíční prach.

Oba vědci pracovali ve své době s nejvýkonnějšími dalekohledy, které umožňovaly pořizovat unikátní snímky vesmírných jevů. Dnešní věda má však díky současným technologiím 
k dispozici mnohem dokonalejší fotografie, a to z míst vzdálených relativně málo, ale také nepředstavitelně daleko. Když je s nimi konfrontován laik, jako tomu bylo v úterý v knihovně, není divu, že krásně žasne 
a ocitá se takřka ve světě sci–fi.

Jiří Grygar vyprávěl dlouho. Posluchači se ve druhé části večera ptali rovněž dlouho. Zajímalo je například, jestli je ve vesmíru něco slyšet nebo kde je u nás nejmenší světelný šum, tedy kde lze pozorovat hvězdy na nebi bez rušení světlem. Dozvěděli se, že takových míst je málo, ale jsou třeba v Jizerkách nebo v Beskydech.

Obě strany si večer užívaly. Posluchači byli nadšení a vědci se dostávalo důležité zpětné vazby, kvůli níž tak rád celý život veřejnosti přednáší. Otázky z publika jsou totiž pro člověka, kterého baví vědu popularizovat, velmi cenný studijní materiál, z něhož pozná, čemu lidé nerozumějí, nebo naopak o čem by se rádi dozvěděli víc.

Rozhovor s astronomem a astrofyzikem Jiřím Grygarem: Hvězdná obloha je nejkrásnější úkaz, říká Jiří Grygar

Příležitostí popovídat si se zajímavými osobnostmi není nikdy dost, proto Nymburský deník vyhledal Jiřího Grygara chvíli před jeho přednáškou
 v knihovně a požádal ho 
o pár minut jeho vzácného času. Vědec velmi ochotně souhlasil, prý mu aspoň vychladne čaj a nespálí se.

Pane Grygare, cítíte se být více vědcem, nebo popularizátorem vědy, pokud to vůbec lze od sebe oddělit?
Je to skutečně půl na půl, protože jestli chci vědu popularizovat, musím ji sám dělat. Ale na druhou stranu nemůžu popularizovat jen svůj obor, což je velmi malý píseček, já se například zabývám kosmickým zářením velmi vysokých energií, 
a o tom se ani nedá povídat. Takže musím nastudovat spoustu věcí mimo svůj obor, ale to mi pomáhá, když hovořím s kolegy z jiných oborů, jednak jim lépe porozumím a jednak se
u nich mohu inspirovat.

Vesmírem se zabýváte celý život, nenapadlo vás někdy stát se kosmonautem?
To mě nenapadlo ani náhodou. Let do kosmického prostoru je vždy na hranici života a smrti. Sedla byste do letadla, kde každé šedesáté spadne? Do kosmu létají speciálně disponovaní 
a vycvičení jedinci, já je obdivuji, ale tak jako by ze mě nemohl být vrcholový sportovec, nemohl bych být ani kosmonautem. A navíc pilotovaná kosmonautika se odehrává převážně jen 350 nebo 360 km nad Zemí, s výjimkou výprav na Měsíc, 
a to nehraje v přiblížení se ke hvězdám žádnou roli.

Kde jsou počátky vašeho vztahu k astronomii?
Jsou dosti přímočaré. Jako dítě jsem byl knihomol, místo hraček jsem chtěl od mala k Vánocům knížky. Naučil jsem se brzy číst sám, a to velice svérázným způsobem z názvů ulic na cedulích umístěných na domech. Zprvu mi bylo jedno, co čtu, hlavně, že tam bylo hodně písmenek, ale brzy mě začaly bavit populárně naučné knížky. O jedněch Vánocích jsem dostal knížku s názvem Vesmír novýma očima. Byla určená mládeži, já jsem už byl osmiletá mládež, tak jsem ji ještě na Štědrý den celou přečetl, do Nového roku jsem se ji naučil nazpaměť 
a řekl jsem, že budu hvězdář. A už mě to nepřešlo.

Závěrem nám poraďte, jaký jev je na hvězdné obloze podle vás nejúžasnější? Co nejatraktivnějšího můžeme my laici prostým okem pozorovat?
Mně se zdá, že nejatraktivnější je pohled prostým okem na celou hvězdnou oblohu. Což je kupodivu problém. Protože dnes nejen ve městech, ale i na vesnicích je v noci hodně světla, v podstatě celá Evropa je dnes znečištěná světlem. S tím se dá těžko něco dělat, nicméně Česká astronomická společnost se snaží prosadit v rámci naší země oblasti temné oblohy, takže je několik míst, kde je v noci relativně tma. Jsou to například Jizerské hory, 
Manětín v západních Čechách a také beskydská oblast. Tam vidíte krásu noční oblohy a nepotřebujete
 k tomu žádný přístroj. Vstupné je velmi levné, stačí zaklonit hlavu. Ten pohled ohromí snad každého, nic jiného se mu nevyrovná.