První dějství se odehrálo už loni na podzim, kdy poštolčí sameček nešťastnou náhodu uletěl při krmení z voliéry. „Po úrazu křídla měl zlomeninu špatně srostlou a jeho let nebyl úplně obratný. Mysleli jsme, že u nás zůstane natrvalo. Mrzelo nás to, ale věřili jsme, že neuletí daleko,“ říká vedoucí stanice Luboš Vaněk.

Neuletěl. Každý den v době krmení zpovzdálí očekával, že také něco dostane. A dostával. „Pokud se krmení trochu zpozdilo, netrpělivě kroužil a častoval nás roztomilým švitořením,“ vzpomíná Vaněk. Tak to šlo skoro půl roku, až nastalo jaro a ve stanici se rozhodli, že vypustí po úrazu vyléčenou poštolčí samičku. „Nebyli jsme si jistí, zda neodletí hodně daleko. Nějakou dobu jsme ji neviděli,“ líčí šéf stanice.

Zhruba po měsíci poštolák zintenzivnil své návštěvy při krmení a zdvojnásobil svou potřebu. To už ve stanici tušili, že se stalo to, v co tiše doufali. Brzy se s ním začala objevovat i samička. Už jen kdesi vyvést mladé a příběh bude mít happy end. Samotný ptačí páreček příběh ještě vyšperkoval. Mláďata vyvedl v jednom z výklenků přímo ve stanici! „Bylo to velké překvapení. Na jedné z budov ve výklenku na nás vykoukla čtyři ochmýřená mláďátka. Rodiče je létají krmit ulovenými hraboši,“ říká s dojetím Luboš Vaněk při pohledu na vikýř s mláďaty.