„Řehtat chodili i naši dědečkové. Je nás ale míň než loni a předloni. Ubývá nás," říká Daniel Fikejs, kterého asi dvacetičlenná skupinka určila jako mluvčího. S řehtačkami obcházejí v pravidelných časech od čtvrtka do soboty celou vesnici.

„Zvony odletěly do Říma, takže se v kostele nezvoní a my místo toho řehtáme," blýskne se znalostí asi sedmiletý klučina. Dříve řehtačky svolávaly věřící na bohoslužbu, protože v kostele se na Zelený čtvrtek a Velký pátek nezvoní. Podle pověsti se zvony vracejí až na Zmrtvýchvstání Krista o Bílé sobotě.

S řehtáním v Semicích začínají ve čtvrtek v 15 hodin 
a pokračují až do sobotního rána. „V sobotu chodíme řehtat v 6 ráno a od 8 pak hodujeme. Za to, že tahle řehtáme, dostaneme pak něco od lidí. Na řehtání chodíme dvě party, každá z jedné strany vesnice. Na hodování se pak sloučíme do jedné party," vysvětluje Daniel Fikejs.

Počátky této tradice už ve vsi nikdo nedokáže určit. Zkrátka se řehtá, co kdo pamatuje. „A nikdy se nepřestalo. Mě je pětašedesát a vím, že řehtal i můj táta. Tomu by bylo dnes 95 let. Nepamatuji, že by kluci nějaký rok vynechali," popisuje starosta Semic 
a zdejší rodák František Novotný.

Kvůli bitkám prý chtěli řehtání zakázat

Nejhorší to podle něj bylo asi od poloviny 70. let do začátku 80. let. „To chodil můj syn do školy. Tenkrát se to snažili zakázat. Odůvodňovali to tím, že se kluci u toho perou. Ale spíš jim vadilo, že je to náboženská tradice," líčí František Novotný.

I on si vzpomíná, že se řehtačky dědily z generace na generaci. „Je jedna řehtačka, dvoupatrová, které se říká kocour, je nejhlasitější. Vždycky se o ni bojovalo. Prali se Turkováci a Břeháci a kdo měl kocoura, byl vítěz. Byly to ale opravdické boje, ne jenom jako," popisuje starosta. Dnešní kluci už se neperou, ale na dvě skupiny – Turkov a Břeha – se rozdělují dodnes.

Akce se podle starosty i podle kluků nijak neorganizuje. Každý ví, kdy se chodí řehtat 
a kde se chlapci scházejí. Ti, co přijdou, společně pak prostě vyrazí.
„V sedmdesátých letech nebyly velikonoční prázdniny, ale kluci vstávali brzo a chodili řehtat ještě před školou. Poprali se u toho, ale ve škole pak byli zase vzorní. Opět kamarádi," vzpomíná starosta. Když pak přišlo na řadu „hodování", skupinky si navzájem lezly do rajónu a měly zase důvod ke rvačce.

Podobná tradice s drobnými změnami se udržela i v jiných vesnicích v Polabí. Například ve Velence. Tam kluci ve čtvrtek na začátku řehtání několikrát oběhnou kostel a v sobotu pak obcházejí domácnosti s básní, která líčí, jak Jidáš zradil Ježíše.