Pane Junku, ve Slavnostech sněženek hraje vašeho tatínka Ferdinand Havlík. Trefil ho?
Naprosto přesně. Jednou jsem se na to Ferdy ptal a on mi prozradil, že to nebylo těžké, protože se s mým tátou osobně dobře znal.

Slabikáři s červenými deskami, který váš tatínek ilustroval, se v popularitě žádná naše učebnice dosud nevyrovnala. Vy jste se z něj také učil číst? 
Já jsem se z něj nejen učil, já jsem byl u toho, když v raných 50. letech vznikal! Je v něm spousta věcí z naší rodiny, moje maminka, bratr Petr, já, který jsem stál tatínkovi modelem, náš nábytek, naše kamna… Táta zachytil ve slabikáři řadu věcí ze svého světa, a to byl i můj svět. Pomáhalo mi to překlenout počáteční strach ze školy. 

V čem podle vás spočívá ten ohromný úspěch Slabikáře, díky němuž se naučil číst každý prvňák v letech 1954 až 1975?
Víte, táta nevyhověl politickému zadání, ale udělal to po svém a vytvořil neskutečně lidské dílo. Když přijde dítě do školy, je vyděšené. A tenhle slabikář ho objal. Vychovával řadu generací k určitému chápání světa, k určité estetice.

Nelze se nezeptat na tatínkův vztah ke Kersku. Jak se vlastně dostal do Hrabalovy knížky? 
Tatínek měl v Kersku chalupu, nesmírně to tu miloval. Tady se poznal všemi místními včetně Bohumila Hrabala. 

Takže i vy jste měl ke Kersku kladný vztah…
Kdepak! Můj vztah ke Kersku byl otřesný! Odstěhovali jsme se sem z krásné divoké přírody kolem Bečna na Berounce, když mi bylo jedenáct. Tady byla najednou civilizace, prostředí, v němž jsem se strašně nudil. A tu jsem jako vzdorovitý puberťák udělal jednu ze svých životních chyb: kvůli hloupé negaci všeho, co se tu dělo, mě minuly Slavnosti sněženek… Na zdejší dědky a báby jsem se díval s despektem, připadali mi užvanění, věčně opilí, a to mi tehdy vadilo. Netušil jsem, jakou dělám chybu, dobrovolně jsem se připravil o něco úžasného. Když zpětně vzpomenu, jací velikáni sedávali u našeho krbu…

Znal jste se i s Bohumilem Hrabalem? 
Stokrát jsem ho osobně viděl, ale tehdy jsem nepochopil, že žiju vedle génia.

Pracoval jste u filmu, věnoval jste se produkci, vedl jste pražskou Lucernu, jste významný spisovatel. Přesto – nenapadlo vás někdy vzít do ruky tužku nebo štětec? 
Napadlo, ale marně. Já výtvarné vlohy, ani potřebnou fantazii ani zručnost nemám. 

Na svém kontě máte neuvěřitelných šedesát knižních titulů. Zabýváte se českou historií, píšete o významných osobnostech, na čem pracujete teď?
Právě jsem dokončil knížku nazvanou Dvě stě památek města Rudná. Je to trochu podobné tomu, jak píše třeba Bronislav Kuba o Kersku. Vždycky si tu mám o čem povídat.

Václav Junek
20.04.1950 
Vyrostl v rodině akademického malíře a grafika Václava Junka, který je spolukreslíř Rychlých Šípů. Dětství a mládí prožil na Václavském náměstí v Praze, jako malý často pobýval v Kersku, kde jeho otec koupil dům. Po okupaci ´68 pracoval v médiích a setkával se s celou řadou silných osobností, které utvářely tehdejší dobu. 
Václav Junek řídil 16 let pražskou Lucernu, po listopadu ´89 se věnoval výkonné produkci, režii, dramaturgii a literární práci. Během své kariéry vytvořil řadu dokumentárních audiovizuálních děl a scénických pořadů. Od poloviny 70. let spolupracoval s řadou významných představitelů české populární scény. Z bohaté praxe čerpá náměty a postřehy pro biografické knihy o známých osobnostech českého uměleckého nebe. Mimo psaní biografických knih se věnuje historii středoevropského prostoru. 
Napsal na 60 knižních titulů.