Noc kostelů, která proběhla i v našem regionu v pátek, přinesla i poučnou přednášku o Keni dvou cestovatelů Martina Hájka a Pavla Touše. Do Keni nás vzali v kostele sv. Jiljí. Vyprávěli a své poutavé povídání doprovázela projekce snímků z cesty.

Začali tím, že je na Keňu navedla dnes již kamarádka Veronika, která Keňu navštívila a ochotně jim předala kontakty na tamní obyvatele. Veronika se jednou rozhodla, přerušila studium a odletěla do Keni. Jezdí tam i nadále velmi často. „Ona byla v kontaktu s otcem Joem, který už bohužel zemřel. Žil v chudé vesničce Kajuki (vyslovuj Kadžuki – pozn. aut.) severně od hlavního města Keni Nairobi," začal vyprávět Pavel Touš.

Ten vyslovil s kolegou Hájkem i ten prostý klam, který nám předkládá například televize, respektive vnucuje jen jakýsi výsek pravdy. „Keňa nejsou jen bílé pláže a Safari, jak to prezentují média a cestovní kanceláře. Ve skutečnosti je to země žijící ve velké chudobě. Nairobi je dost podobná Praze v tom, že tam jsou vysoké domy, banky, lidé v oblecích. Jenže když vyrazíte více na okraj, potkáte chudobu."
Jejich kroky vedly právě do vesničky či osady Kajuki. Průvodcem se jim stal otec Patrik. Je kněz a také učitel.

V Kajuki je problém, že téměř neprší. „Prší zde asi dva měsíce v roce. Teď musíte 
v pravou chvíli zasít a čekáte. Může nastat doba dešťů, která vám úrodu zničí nebo neprší a celé to uschne. Je velké umění tady v těchto podmínkách pěstovat obilí," vypozoroval Hájek.

Ten přidává komentář k fotografii, kde je shluk obyvatel a jeden po druhém si do kanystrů pumpuje z malé pumpy vodu. „Taková pumpa je tu pomalu malý zázrak. Ženy sem chodí pro vodu do pětadvacetilitrových kanystrů. Napumpují a jdou tři čtyři kilometry domů," popisuje těžký život v Keni Hájek.

Vesničce pomáhá obecně prospěšná společnost Malajka. Zabývá se především ochranou a zlepšováním životních podmínek keňských dětí. „Je to přirozená podpora ve studiu. V Keni je placené školství, to znamená, že ti chudí na to nemají. Malajka hledá sponzory pro tyto děti."

Domy nebo lépe domečky, kde žijí, si neumíme v našich pohodlných poměrech ani představit. „V malém domečku žije třeba pět lidí. Když jsme viděli poprvé vnitřek, nazvali jsme jej smetištěm. Oni ale chodí například v děravých oděvech, ale jsou čistí. Co je pozoruhodné, že oni se pořád smějí, nežebrají a nikdy si nestěžují," zakončil Hájek 
o mentalitě chudých lidí v Kajuki.