Vitalij dlouhodobě pracuje část roku v Česku na stavbách. V okamžiku napadení Ukrajiny ruskými vojsky pracoval a stále pracuje ve Žďáru nad Sázavou pro stavební firmu jako obkladač. Své české zázemí má ale v Nymburce, kde se skamarádil právě s majitelem Šafaříkova mlýna, kterému v minulosti i při jeho úpravách pomáhal a kde také žil.

Po vpádu ruských vojáků na Ukrajinu se rychle domluvili, že Václav naloží Vitalije, kterému místní neřeknou jinak než Víťa, a dojedou na hranice pro manželku Zorjanu a syny Vladislava (6 a půl roku) a Denise (5). Manželku a děti na hranice doprovázel i dědeček, tatínek Zorjany. Ten však na Ukrajině zůstal. „Hlídá dům. Žijeme na západě země a přes tuto část se pořád valí velká část uprchlíků z východu,“ vysvětluje Vitalij.

Víza a škola

Zhruba týden po příjezdu do Nymburka si Zorjana zajistila vízum strpění. Žádat chtějí také o pas pro děti, ale v současné chvíli je ambasáda žádostmi zavalena. Kdy děti získají potřebné dokumenty, tak zatím není jasné.

Zorjana je učitelka zeměpisu a biologie. Brzy se začala ohlížet po zařízení, kam by mohli docházet synové a sama se mohla také uplatnit. Týden chodili do dětské skupiny na Základní škole Letců R.A.F. na sídlišti. Poté se ozval ředitel Základní školy Komenského.

Dědeček, žena a děti Vitalije na shledání na ukrajinském území.
Mise splněna! Ukrajinskou rodinu přivezl majitel mlýna do Nymburka

„Manželka sice rozumí, když se mluví česky, ale sama ještě mluvit neumí. Na Komenského dělala pohovor v angličtině. Pak jí řekli, že může hlídat děti ve skupině, které chodí do zařízení U Mašinky, a své děti si tam může vzít sebou. Což jí nevadí, ale jsou tam výrazně starší děti, než naše dvě. To je velký problém právě pro naše děti, které si o tolik staršími dětmi těžko navazují kontakt. A také se dozvídají věci, které by ve svém věku ještě vědět nemuseli,“ popsal Vitalij, který jezdí ze Žďáru do Nymburka za rodinou pouze na víkend.

Oba manželé by i proto chtěli, aby se děti mohly vrátit mezi své vrstevníky na ZŠ Letců R.A.F. „A místo nich by zase dva starší žáci mohli přejít do skupiny k Mašince. Manželka by je ráno dovezla na sídliště, sama by pak byla s dalšími dětmi u Mašinky a děti by pak zase vyzvedla,“ snaží se vymyslet výměnu Vitalij.

Bydlení a peníze

Od příjezdu z Ukrajiny bydlí rodina v jednopokojovém bytě v Šafaříkově mlýně, kde je Václav Šíma provizorně ubytoval. Pro okamžité řešení to bylo postačující, dlouhodobě to pro čtyřčlennou rodinu pochopitelně není ideální. Šíma jim sehnal bydlení na sídlišti, ale Vitalij se bojí, že klasický nájem zatím nebude schopen platit.

„Samozřejmě, že bychom potřebovali větší byt, ale ty ceny jsou pro mě obrovské. Teď možná dostaneme na tři měsíce nějakou podporu, ale co bude pak? Děti zřejmě od září půjdou normálně do školy, jak to bude s prací manželky, není vůbec jisté. A abychom se tam nyní nastěhovali a zjistili, že na to po prázdninách nemáme, to radši ještě vydržíme v současném bytě,“ láme si hlavu s těžkou situací otec rodiny.

Od pondělí 21. března funguje na Základní škole Letců R.A.F. dětská skupina s 26 ukrajinskými dětmi. Jedná se o děti od 5 do 11 let.
Darja a Dima: Doma na Ukrajině jsme nechali psa, kočku i dědečka s babičkou

Zorjana chodí na kurz na češtiny do střední zdravotnické školy, což má od bytu kousek. Nicméně uvítala by někoho na hlídání dětí. „Nechat kluky v tomhle věku samotné prostě nejde. A já jsem bohužel přes týden pryč,“ podotkl Víťa.

Děti a válka

Nečekané odloučení od domova zatím děti naštěstí dobře snášejí. O válce na Ukrajině před nimi rodiče příliš nemluví. Ale při útěku ze země viděly svoje. „I když jsme odjížděli hned v sobotu, tedy třetí den války, všude už byly konvoje tanků a vojáci. Vědí, proč jsme tady. Ale zprávy před nimi nezapínáme. Samozřejmě se o tom postupně jak budou růst budou dozvídat sami. My s manželkou sledujeme zprávy na telefonu,“ říká otec, který plánuje s rodinou v Čechách natrvalo zůstat.

Je mu líto tchána a dalších příbuzných, kteří v okupované zemi zůstali. Žije ve městě Termopil, kde žilo před válkou více než 200 tisíc lidí. Město leží na hlavní železniční trati mezi Lvovem a Kyjevem. „Tchán byl na naše děti zvyklý. Jeho žena s dcerou už před drahnými lety odjely do Ameriky a žijí tam. Teď mu odjela i druhá dcera a vnuci a on tam zůstal opuštěný. Víme, že je mu smutno a často pláče,“ líčí Vitalij.

Ačkoliv město a oblast, kde žili, je zatím válečných hrůz relativně uchráněna, neplatí to absolutně. „Vyprávěli mi lidé odtamtud, jak vidí nad svými domy létat rakety, které jsou vypáleny z moře a míří na Lvov. Oni ty letící rakety vidí!!! Já z toho mám na strach i na dálku,“ popisuje emotivně své obavy Vitalij Byalyk. Že se podařilo jeho rodinu do Čech přemístit, je samozřejmě rád. Než se však jejich život vrátí alespoň do trochu normálních kolejí, nějaký čas to ještě potrvá.