Ve středu 8. června zaťukal soused Vitalij na dveře mého bytu v patře Šafaříkova mlýna. V ruce držel lahev whisky. „Jdu se s tebou rozloučit. Zítra ráno odjíždíme na letiště a odlétáme do Ameriky,“ řekl Víťa a mně spadla čelist. Pozval jsem ho dál a zíral na něj se směsicí nepochopení a obdivu.

Pro připomenutí: Vitalij, pro místní Víťa, dlouhá léta pracoval část roku v Česku a na zbytek času se vracel na Ukrajinu za svou rodinou. Při pobytu v Nymburce bydlel v Šafaříkově mlýně, kde se spřátelil s jeho obyvateli. S autorem těchto řádků, se sousedy, a především s jeho majitelem Václavem Šímou.

Když letos 24. února ruská vojska překročila ukrajinskou hranici a mířila dobýt celou zemi, nabídl právě majitel mlýna Víťovi pomoc. Ten tou dobou pobýval v Česku, ale potřeboval k nám co nejdříve dostat i ženu a děti.

Šíma neváhal ani minutu. Druhý den války nasedli společně do dodávky a vyrazili na polsko-ukrajinskou hranici, kde se měli všichni potkat. Po řadě peripetií, kdy nakonec musel Václav dojet pro Zorjanu s dětmi až do hloubi ukrajinského území, se ještě během prvního víkendu šťastně dostali všichni do Nymburka.

Rodina Byalykových v jednopokojovém bytě v Šafaříkově mlýně v Nymburce.
Uprchlická rodina v Šafaříkově mlýně: Máme strach, že na větší byt mít nebudeme

Václav je ubytoval v jednom z volných bytů a my jako sousedi jsme se jim snažili pomoci. Někteří vařili, pekli a sháněli pro ně jídlo. Další pak pomáhali s vyřizováním úředních záležitostí, sháněním školky či školy.

Víťa dál jezdil přes týden do práce, vracel se na víkendy. Zorjana se jako učitelka zapojila do hlídání skupin ukrajinských dětí. Pětiletý Denis a o rok starší Vladislav chodili nejdříve do skupiny na sídlištní RAFku, pak se přemístili mezi vrstevníky do vily Tortuga na Zálabí. Vypadalo to, že restart života v jiné zemi vychází.

Mně se až tak nechce

„Ženu to táhlo za sestrou a za matkou do Ameriky. Sestra tam žije už dvacet let, má ve Washingtonu dům, bydlet je kde. Vzala tam za sebou i matku. Ženu chápu, že chce za nimi. Tady neumí jazyk, naopak anglicky se domluví,“ vysvětloval Víťa minulou středu s pohledem upřeným do dálky.

Nabídl jsem, že donesenou whisky rozdělám a na rozlučku si ťukneme. „Nezlob se, ale ne. Mám strach, jak to zítra dopadne u letadla a tohle by mi nepomohlo,“ omlouval se prakticky plynulou češtinou.

Hedvika Stuchlíková, vedoucí Občanské poradny Respondeo.
Chce se rozvést, ale bojí se, že neutáhne nájem. Žena se obrátila na poradnu

Ale byl posmutnělý. „Ty se tam ale moc netěšíš, co?“ zeptal jsem se. Trefa hřebíku na hlavičku. „Neumím anglicky, budu se muset zase učit jazyk. Tady mám přátele, práci, jsem tu zvyklý. Moc se mi tam nechce. Ale žena už je rozhodnutá a já to chápu,“ dodal Víťa.

Na klidu mu nepřidalo ani to, že v práci jen nahlásil dovolenou. „Kdyby se to nepovedlo a neodletěli jsme, tak zase v pondělí zpátky nastoupím a budu se tvářit, že se nic nedělo,“ vysvětlil svůj plán. Pak se omluvil a šel do vedlejšího bytu pokračovat v balení na cestu.

Komplikace na letišti

První odlet připravený na čtvrtek 9. června neklapnul. Ačkoliv byli ujišťováni od různých úřadů, že všechno mají v pořádku včetně letenek za téměř 80 tisíc korun, jako neřešitelný problém se ukázalo to, že děti měla žena vepsané pouze do svého pasu. Úředníci je odmítali pustit na palubu, aniž by děti měly svoje vlastní pasy.

Odpoledne se vrátili zpátky do Nymburka a začali shánět cestovní doklady a zjišťovat možnosti, jak naložit se zakoupenými letenkami. Dětské pasy nakonec byly snazší záležitostí, než zařídit to, aby nemuseli kupovat nové letenky za plnou cenu.

„Denně jsme komunikovali s Air France a s Letuškou. Posílali nás jeden k druhému a nikdo nebyl schopen to nějak vyřešit,“ vysvětloval Víťa. To se už psala středa 15. června. S další pomocí Václava Šímy se podařilo to, že ukrajinská rodina doplatila 11 tisíc za posunutí letenek o týden.

Budova skladu humanitární pomoci ukrajinským uprchlíkům v Dobřichovicích u Prahy.
Humanitární sklad v Dobřichovicích končí. Nejsou finance, říkají hasiči

Ve čtvrtek 16. června vyrazili na Letiště Václava Havla přesně po týdnu znovu. Zpátky do Nymburka se však tentokrát vrátil pouze majitel Šafaříkova mlýna. „Po jedenácté dopoledne mi Víťa psal, že jsou všichni na palubě,“ hlásil Šíma po odpoledním návratu.

Do Čech zase přiletím

„Jestli to ani napodruhé nevyjde, tak už to nevydržím,“ svěřil se Víťa večer před druhým pokusem. Psychický tlak stále nekončící války v jeho domovině s příbuznými a přáteli, a v posledních dnech i tlak od manželky, aby už konečně odletěli, na něj viditelně působil.

„Ale neboj se, hned až to půjde, tak se zase do Čech vrátím. Sem do Nymburka,“ to byla Víťova poslední slova ze středečního večera.

Teď už pravděpodobně vybaluje za oceánem a učí se první anglické fráze. Za celý Šafaříkův mlýn mu přejeme další, snad trochu šťastnější životní kapitoly.