První letošní oběť mrazu na Nymbursku. Tou je sedmašedesátiletý Bohumil Bartůněk, jehož osud by vydal na knihu. Dvakrát jsme už o jeho neuvěřitelné životní pouti psali v Nymburském deníku. Tentokrát je to zřejmě naposledy.

Zmrzlého jej u jeho maringotky v polích mezi Sadskou a Třebestovicemi, kde více než rok žil téměř jako bezdomovec, našla žena venčící psa. Přivolaný lékař pouze konstatoval smrt. Údajně utraceni museli být i jeho dva psi.

Policisté byli k události přivoláni v pondělí 3. ledna. „Případ evidujeme jako náhlé úmrtí. Lékař vyloučil cizí zavinění, byla nařízena zdravotní pitva,“ řekla policejní mluvčí Zuzana Tuzarová.

Právě pitva by také mohla upřesnit datum smrti muže, kterému se ve vsi obecně říkalo Bohoušek. Kriminalisté mají ve svých záznamech možnost úmrtí od 23. prosince. To však místní jednoznačně vylučují. „Chodil tu ve vsi ještě 30. prosince,“ shodlo se několik Třebestovických.

Ležícího před svým příbytkem jej žena se psem viděla už v neděli 2. ledna. Jenže údajně si myslela, že je pouze opilý a dál si ho nevšímala. Když pak druhý den šla znovu okolo a pan Bartůněk byl ve stejné pozici, došlo jí, že není všechno v pořádku.

Podle manželů Vrzalových, kteří se o Bohouška částečně starali, to byl nešťastný případ, ke kterému za jiných okolností nemuselo dojít. „Měl už vyjednaná kamna do svého přívěsu, která si tam však neodvezl a my to také nestihli udělat. Teď už je bohužel pozdě,“ přemýšlí Mária Vrzalová.

Podle všeho tak muž doplatil na vlastní oslavu konce roku, kdy pravděpodobně pod vlivem alkoholu usnul před přívěsem a kvůli mrazu se už neprobudil. Tuto teorii by však měla potvrdit nebo vyvrátit zmíněná pitva.

Podle místních se jednalo o velmi svérázného muže, samotáře, který patrně podlehl nepřízni osudu a v posledních letech se své situaci už nedokázal vzepřít. „Ale jinak to byl hodný člověk, nikomu by neublížil,“ říká prodavačka v místních potravinách.

Jiří Vrzal bral ještě v listopadu Bohouška na pomoc do lesa. „Za to dostal nějaké peníze a najíst. Nabízel jsem mu i částečné ubytování, ale to odmítl,“ zakončil Vrzal.

Neuvěřitelný život a smrt Bohumila B.

Jak krutý dokáže být osud, by mohl vyprávět sedmašedesátiletý Bohumil Bartůněk, původně z Veltrub u Kolína. A také vyprávěl před rokem v lednu. Teď už nikomu nic vyprávět nebude. Zmrznul.

Dlouhá léta žil v Milčicích a Třebestovicích. V posledních měsícíh bohužel v poli.

Ale pojďme si odvyprávět jeho příběh od začátku. Bohumil Bartůněk se narodil v roce 1943 v Kolíně a žil v nedalekých Veltrubech. Vyučil se jako zedník abyl zvyklýpřes léto chodit na melouchy.

V nadějném roce 1968 se Bartůňkovi narodila dcera. Pravdou je, že ani pan Bartůněk se nechoval po narození dcery zrovna vzorně. „Neplatil jsem alimenty a skončil jsem na pár let v kriminále. Když jsem se vrátil, nechtěl jsem se vracet na Kolínsko, kde mě řada lidí znala,“ vyprávěl téměř přesně před rokem bez vytáček.

Ještě za bolševika se přestěhoval do Milčic, kde na statku krmil zvířata, do Třebestovic jezdil pracovat jako dělník. „Dělal jsem na řadě stávajících paneláků jako zedník. Nakonec jsem přesídlil na statek do Třebestovic,“ líčil Bartůněk. S novým majitelem, který statek získal po revoluci v restituci, se domluvil, žil v buňkách a marigontce na dvoře, staral se o nejrůznější zvířata počínaje kachnami přes psy až po býky.

Žil nenáročným, leč relativně spokojeným životem. Už v té době se však na něj začala lepit smůla. „Dvakrát mě po pobrání důchodu okradli. Několik jich vyskočilo z auta, dva mě drželi, další mi vytáhl peněženku, vzal peníze a šrajtofli pohodil se slovy tumáš, zmetku,“ krčil rameny Bartůněk. Doslova katastrofa ale přišla předloňské léto. Majitel statek prodal. „Koupil chalupu v horách a říkal, ať tam jdu s ním. Jenže já tu mám psy, tam bych ani ve svém věku v těch kopcích nemohl jezdit na kole, tak jsem zůstal tady.“

I nový majitel statku se zdál být zpočátku vstřícný. „Dokonce mi nabídl, že se tam mohu chodit koupat.“

Jenže to se změnilo po několika týdnech. Na podzim oznámil panu Bartůňkovi, že jej nepotřebuje. „Pak mi ze dne na dne u buněk vyměnil zámky, vyboural okna a maringotku s věcmi odtáhl doprostřed pole, kde stojí doteď.“ Tam také bez elektřiny a se psy do těchto dnů mrznul.

Jinak však jeho vystěhování ze statku vidí jeho současní majitelé. „Chtěli jsme mu pomoci a nechat ho tu přebývat. Manžel mu nabídl, že se může sprchovat ve sprchách pro zaměstnance. Pokud vím, ani jednou toho nevyužil. O nic se nestaral a neprojevil žádný zájem. Zvířata jsme museli krmit sami. Představte si, že třeba ovce měly ve žlabech výkaly,“ líčí první špatné zkušenosti Ivana Sodomová, manželka majitele statku.

Pomoci seBohouškovi snažili Vrzalovi. Koupili teplé oblečení, přes charitu a známé sháněli teplé deky. Marně.