Příběh šestašedesátiletého Bohumila Bartůňka není černobílým vyprávěním. Každopádně v současnosti je spíše černým, než bílým.

Důchodce žije uprostřed sněhem zavátých polí mezi Třebestovicemi a Sadskou v maringotce, kterou mu tam odtáhl ze dvora statku jeho současný majitel.

Pan Bartůněk tvrdí, že přišel o místo na statku náhle a nečekaně a že je v tom nevinně. Manželka majitele statku však vidí situaci úplně opačně a o svůj pohled se chce podělit i se čtenáři Nymburského deníku.

Neměl o nic zájem

Pan Bartůněk byl zadobře s předchozím majitelem statku, který ho nechal bydlet v buňce na dvoře s tím, že bude krmit ovce, kachny, husy, slepice a králíky.

Jenže pak se bývalý majitel odstěhoval a statek i s panem Bartůňkem, lze–li to tak říci, prodal novému majiteli. „Už bývalý majitel nás upozorňoval, že s ním budou problémy,“ říká Ivana Sodomová, manželka současného majitele.

„Chtěli jsem mu pomoci a nechat ho tu přebývat. Manžel mu nabídl, že se může sprchovat ve sprchách pro zaměstnance. Pokud vím, ani jednou toho nevyužil. O nic se nestaral a neprojevil žádný zájem. Zvířata jsme museli krmit sami. Představte si, že třeba ovce měly ve žlabech výkaly,“ líčí první špatné zkušenosti paní Sodomová.

Zatímco pan Bartůněk tvrdí, že se o zvířata staral a přes den chodil jako zedník po melouchách, paní Sodomová viděla jiný denní program obyvatele statku. „Ráno to vzal od krámu, kde se stavil na první lahvové, pak pokračoval do Sadské do hospody na stadion, pak restaurace u nádraží a zase zpět. Denně se vracel opilý, přeskakoval plot, chodil i nahý bez ohledu na sousedy a další lidi. O hygieně snad ani radši mluvit nebudeme,“ říká manželka statkáře.

Nakonec prý přestal krmit a starat se o své dva psy. „Byli zablešení, v miskách měli s prominutím hovna, nikde žádná voda. Fena vlčáka měla dokonce na zádech vydřenou část chlupů. Oříšek často utíkal k nám. Ani nechci pomyslet, jak jsou na tom psi teď. Já jsem říkala, že je tu klidně může nechat, postarali bychom se o ně. Ale vzal si je sebou.“

K sestře nechtěl

Panu Bartůňkovi se prý snažila pomoci i jeho sestra s manželem, kteří by měli bydlet v Kolíně. „Byli tu asi třikrát, párkrát mu vyprali a dokonce mu nabízeli, aby odešel bydlet k nim. On to však odmítal,“ krčí rameny paní Ivana.

Přitom buňka, v které přespával, se i po několika měsících po odstěhovaní pana Bartůňka prohýbá pod nánosy všudypřítomného nepořádku.

Pan Bartůněk také tvrdí, že nový majitel jej vyhnal po pár měsících. I to je podle Sodomové lež: „Jsme tu už dva nebo tři roky. Opravdu jsme se snažili mu pomoci, ale už nebylo kam ustupovat. Ani náznakem se o nic nestaral, všechno to bylo zpustlé a zarostlé a my bychom chtěli statek dát trochu do pořádku. Už půl roku předem jsme mu říkali, aby si něco hledal, že takhle to prostě nejde. Vždycky to odkýval, ale nedělal nic, dokonce se v noci vracíval potají a odcházel tak, aby ho nikdo neviděl.“

Až loňský podzim došla Sodomovým trpělivost. „Zdůrazňuji, že po dohodě s ním, jsme odtáhli tu maringotku do polí, tam, kde v současné době stojí. My už jsme nemohli nijak pomoci,“ říká paní Sodomová a ukazuje na trosky stavebních buněk, které po panu Bartůňkovi na statku zbyly.

V současné době alespoň částečně o pana Bartůňka pečují Vrzalovi. „Příbuzná přivezla několik dek, aby tam neumrzl,“ říká Jiří Vrzal.

Pan Bartůněk rozhodně neprožívá nejšťastnější rok svého života. Nakolik si za to může sám, nechť posoudí čtenář sám.