Prosím a děkuji

Nejhorší je bezmoc. Tuto větu slýcháme od zdravotníků z médií asi nejčastěji. Stala se frází a bojím se, že čím častěji je opakována, tím menší už je dopad skutečného významu, troufám si říci strachu a volání o pomoc.

Pracuji jako vrchní sestra chirurgického oddělení Nemocnice Nymburk. I my máme covidovou jednotku s osmnácti lůžky z důvodu naplněné kapacity interního oddělení. A i já denně poslouchám, nebo sama vypouštím z úst to tisíckrát ze všech stran rezonující zaklínadlo o bezmoci. Na tuto situaci nás nikdo ve škole nepřipravil, všichni jsme se stali samouky v ostrém provozu.

I kdybych svým podřízeným děkovala každou minutu, nebude to dost za to, co dělají. Covid vybočil jejich pracovní i lidské životy na kolej, která je unáší zběsilým tempem od normálnosti někam daleko za hranu lidských možností. Oni však nerezignovali, semkli se, dělají možné i nemožné, kontrolují se mezi sebou, aby z únavy neudělali chybu, bojí se o sebe navzájem, bojí se o své pacienty, bojí se o své rodiny, bojí se, že to nikdy neskončí, ale nevzdávají se.

V oblecích, upocení, unavení, přesto rozhodnutí svoje svěřence zachránit nebo jim ulehčit jejich poslední cestu. Kolikrát se obléknou a svléknou, nikdo z nich nepočítá. Nadýchaní dezinfekcí běhají od jednoho pacienta k druhému a mění jednu kyslíkovou láhev za druhou, jelikož lůžka s centrálním rozvodem kyslíku máme na tomto oddělení pouze čtyři. Z mnoha pokojů se ozývá nářek, těžký dech, volání. Většinou šlo o pacienty polymorbidní, imobilní, inkontinentní, ale i toto kritérium už není pravdou. Leží nám tu stále mladší ročníky.

Covid je neúprosný a stejně jako mění plíce, mění psychiku nemocných a agresivita přestává být výjimkou. Personál tak supluje mnoho oborů. Nikdo se neptá, jestli to zvládneme, musíme. Každý pacient potřebuje cítit, že jsme tu jen pro něj. Polohujeme, přebalujeme, zajišťujeme podávání nezbytné léčby, vléváme naději do žil, komunikujeme telefonicky s vyděšenými příbuznými, kterým pak ve většině případů do stejně vyděšených pohledů musí sdělovat smutné zprávy společně s předáním pozůstalosti. Opuštěné lůžko je záhy obsazeno dalším nemocným. A začíná nanovo koloběh: naděje – bojování – beznaděj.

Přesto si stále řada lidí neuvědomuje, jak komplikovaná péče o covidové pacienty je. Vidí jen obleky a stížnosti zdravotníků. Nevěří zprávám, mají svůj názor a podle něj jednají. Bude to znít troufale, ale stávají se tak spoluviníky situace v našich nemocnicích. Část z nich obrátí v okamžiku, kdy se k nám dostanou oni sami nebo někdo z jejich blízkých.

I když se v posledních dnech opět od lidí zvedá vlna solidarity, ještě pořád je dost těch, kteří chápat nechtějí. A já se ptám, jakým právem někdo bagatelizuje realitu, jakým právem se nedodržují daná opatření, jakým právem bereme lidem šanci žít?

Chápu, že všichni nejsme stejní. Je to jako v rodině. Jedno naše dítě na naše zákazy reaguje poslušností, druhé se cítí omezované a staví se na zadní, nic na něj neplatí. Jenže tady už nejde o výchovné přešlapy. Jde o životy lidí. Třeba zrovna o Vaši maminku, tátu, sestru, bratra, babičku, dědu, ale i syna nebo dceru. Věk už přestává hrát roli.

Když budou v televizi pár týdnů hlásit, že v obchodech bude docházet mouka, všichni bez řečí naplní nákupní vozíky, předzásobí se a spokojeně pojedou domů s pocitem záchrany před hladem. V tomto případě uslyší hlášení všichni, nikdo nic nezpochybní. Týká se totiž jich samotných. Za sebe se bojuje vždycky snáz. Už několik týdnů křičí zdravotníci, že docházejí lůžka na ventilátorech, nyní už lůžka standardní, dochází kyslíková lůžka, dochází síly! A není jim to nic platné. Tady se neobchoduje, tady se neslyší. Záchrana se nedostavila. Smrt začíná vyhrávat na plné čáře, jen pro ten tragický omyl mnoha lidí co mají pocit, že jich se to prostě netýká.

Covid je ale zákeřný i necovidovou cestou. Roztahuje se nám nemilosrdně napříč celou nemocnicí, ukrajuje lůžka akutní péče, až tuto péči zcela ochromí. Pacienti po běžných akutních operacích nedostanou potřebnou péči na JIP lůžkách, protože žádná volná nebudou. Standardní lůžka ubývají pod nadvládou covidových.

Proto apeluji na nás všechny, buďme, prosím, rozumní. A znovu děkuji. Děkuji všem, kteří se chovají ohleduplně a zodpovědně, i když třeba sami prožívají osobní tragédie. Děkuji chirurgickému oddělení 1. patro, které muselo převzít pacienty septické chirurgie, nynější covidové jednotky a část pacientů interního oddělení. Děkuji chirurgické ambulanci, recepci, všem ostatním oddělením, které spolupracují na jedničku. Skladu, jenž do úmoru zajišťuje ochranné pomůcky, technickému oddělení i všem administrativním pracovníkům, jejichž práce si cením. Děkuji našim skvělým lékařům. Děkuji vedení naší nemocnice, že se snaží naslouchat a situaci řešit.

Ale hlavně děkuji covidovým sestřičkám, sanitářům a sanitářkám za to, jací jsou. Jak na úkor svých vlastních rodin, svého zdraví, svého vlastního „já“ dřou. Děkuji jim za jejich pokoru, lidství, za naději, kterou vysílají všemi směry. Děkuji jim za to, jak den co den navlékají kromě obleků a respirátorů i masku andělů, zatímco utěšují dusící se pacienty, kteří mezi těžkými nádechy pláčou, že nechtějí umřít. Bez možnosti ukázat jim svůj krásný úsměv, schovaný pod nutnou ochrannou pomůckou, v rukavicích bez doteku kůže na kůži, bez teplého pohlazení holou rukou. Jsem si jistá, že takto by nechtěl umírat nikdo z nás.

A proto znovu prosím a nikdy nepřestanu děkovat.

Ivana Vejvodová, vrchní sestra oddělení chirurgie nymburské nemocnice