Ještě v devadesáti podle rodiny chodila pěšky do Sadské. „A to i přesto, že jí jel autobus. Prostě měla potřebu chodit,“ říkají členové její celkem rozvětvené rodiny.

Nyní má už své „mouchy“, někdy nechce komunikovat, jindy se i s rodinou zasměje. Prý záleží na tom, jak se zrovna vyspí.

Marie Zenklerová se narodila v Praze 18. června 1911, kde také nějakou dobu bydlela. V Hradištku ale měla rodina domek, kam jezdili na víkendy a později se do něj nastěhovali. Má dvě děti, syna a dceru, čtyři vnoučata a pravnoučata Tomáše, Karolínku, která se nedávno narodila, Petra, Michala, Dušana a Janku. „Pracovala jsem jako průvodčí, která štípala lístky. To tehdy ještě jezdily otevřené tramvaje po Praze,“ říká babička.

Recept na dlouhověkost babička Zenklerová ani nemá. Žila větší část života sama, protože jí ve dvaačtyřiceti letech zemřel manžel a pak už se jen věnovala svým dětem a vnoučatům. „Snažila se dětem dát všechno. Banány, aby měli, tehdy to byl velký problém, je sehnat. Musela všechno shánět pod pultem,“ říká vnuk.

A starost o děti jí zůstala až do doby, dokud mohla. „Babička nás vodila ze školky a chodila se s námi koupat do sadského jezera. Byla pro nás prostě tou pravou babičkou. Ale i teď je s ní sem tam legrace,“ pochvaluje si vnučka Renata, která má už dvaadvacetiletého syna.

A co má Marie Zenklerová nejradši? Prý miluje studené pivo a horké jídlo. Tak třeba tohle je recept na dlouhověkost. I když se prý v její rodině nikdy žádný přímý příbuzný tak úctyhodného věku nedožil. Redakce Nymburského deníku srdečně gratuluje!