Pane starosto, jak se vám v Pátku žije?
Začátky byly těžké. V pozici starosty jste „pole neorané“, pořádně nevíte, kdo by vám poradil a jste v podstatě nešťastný člověk. Učí se to opravdu relativně dlouho. Teď už si můžu říct, že snad vím, jak to trochu funguje. Prvotní snahou obce je pomoci tady všem, aby měli potřebné vyžití, aby obec byla nějakým stylem zajímavá a aby se tady zkrátka dobře žilo. Důležité je, abychom spolu všichni mohli komunikovat, měli proč komunikovat a měli společné cíle. To si myslím, že se nám daří.

I přes ten zvláštní uplynulý rok a začátek letošního?
Rok 2020 byl pro nás všechny strašně zajímavý, nový, divný, samozřejmě pro většinu hlavně nepříjemný. Nicméně já v tom vidím i spoustu pozitiv. Když přišla ta čínská lapálie, nebo jak to nazvat, tak naše obyvatele to neskutečně semklo. Začaly se šít a distribuovat roušky, během chvíle jsme přišli s nápady na dezinfekční stojany. Bylo to zpočátku fajn. To jsme ještě měli vidinu toho světla na konci tunelu, které se v současné době už někam ztratilo. To loňské jaro bylo o tom, pojďme, spojme se, udělejme něco a budeme mít krásné Vánoce. Jenže ono se to úplně bohužel nepodařilo a ta chuť se malinko roztříštila.

Deník na návštěvě.Deník na návštěvě.Zdroj: DENÍK

Vy jste to zmínil. Dezinfekční stojany byly myslím dokonce pátecký patent, je to tak? Zkuste to trochu přiblížit.
Každá obec se co nejlépe snažila pomoci svým občanům. Naše „domobrana“ zafungovala během chvilky, ve školce vzniklo šicí středisko. Kolegyně sehnala odkudsi malé lahvičky s dezinfekcemi, které jsme tady rozlévali a nosili těm, kdo to potřebovali, lidé dostávali roušky do schránek. U dezinfekce byl problém stojan. Všechny firmy nám říkaly, ano, ale je to dodávka z Itálie, budete čekat tři měsíce. My jsme vymýšleli další možnosti. Takový stojánek, že to chytnete a zmáčknete jako rozprašovač, to nám přišlo blbý, protože na to všichni sahají. Hledali jsme něco, aby se na to dalo šlápnout a dezinfekci vám to dalo do ruky. A to něco, na co šlápnout, najednou nebylo na trhu. Řekli jsme si, že to přece nemůže být těžké vyrobit. Za dva dny byl na světě prototyp, pak se našla firma, která byla ochotna to začít bleskurychle vyrábět a do týdne ten stojan byl. Rozhodli jsme se s tím pomoci i dalším obcím. Pak se to rozjelo, chytly se toho další firmy. Ale byli jsme jedni z prvních, kteří jsme měli po obci stojany s dezinfekcí. Školka, místní obchůdek, domov seniorů, obecní úřad.

Měla situace dopad třeba i na místní spolky?

Jiří Bulušek žije v Pátku celý svůj život. Je ženatý. Starostou je od roku 2006, tedy v příštím roce dokončí čtvrté volební období. Podle svých slov si zatím odpočinout nepotřebuje a je připraven kandidovat a vést obec i v dalších letech.

Určitě. Tady se v době covidu vybudovalo například nové sportoviště. K tomu velkému zelenému hřišti vznikla vlastně tři nová. Máme tam hřiště s umělou trávou. Tuším, že to je čtvrté nebo páté hřiště v republice s takto kvalitním povrchem. A to nebylo tak, že by jim to obec dala „na dlani“. Sportovci přišli s tím, že mají svoji představu, tohle hřiště potřebují a jsou schopni si ho postavit sami. A to skutečně v té době, kdy řada lidí nemohla chodit do zaměstnání, tak se vrhli na stavbu toho hřiště a sami to dokázali. Samozřejmě nepokládali sami umělý trávník, na to přijela specializovaná firma. Ale dokázali ty zemní a stavební práce zvládnout. Vzniklo to z radosti a chuti těch lidí. Je to projekt, který nebyl dotační, nebyl vysoutěžen, ale každý tam přiložil svoji ruku k dílu. Takže když tam teď někdo řekne: Hele, tady je blbě zámková dlažba. Tak zároveň může říct: Hele, Filipe, to je tvoje kostička, koukej si to opravit. Najednou k té věci mají úplně jiný vztah. Zrodili svoje vlastní dítě. Ono když někomu něco dáte, tak dobrý, ale za chvíli to začnou kritizovat, že se jim to nepovedlo. Ale tady nemají co kritizovat, protože si to udělali sami. Peníze na to měli, našli si i spoustu vlastních zdrojů.

Takto aktivní byly i další spolky?
Ano, odstartovali to také myslivci. Ti mají novou chatu. Myslivci už třetím rokem tady pracují s dětmi, což nás jako obec motivovalo. Hledal jsem, kde jsou v okolí myslivecké kroužky, kde se věnují dětem, a našel jsem pouze Rožďalovice. Myslivci si řekli, že to jejich příležitost a ještě před covidem se začali věnovat dětem. Aktuálně kroužek čítá 14 dětí od nás i z okolí. Děti jsou nadšené, ale chybělo ji zázemí. Oni sami rozebrali to staré zázemí, obec získala i nějaké peníze a nová chata stojí. Teď chodí všichni kolem a čekají na dobu, kdy se tam už budou moci sejít ve větším počtu.

Když jsme u dětí, doslechl jsem se, že tu máte unikátní projekt Dětského klubu.
To je skutečně naše chlouba. Za to jsme dokonce jako obec dostali i ocenění od Středočeského kraje v rámci soutěže Vesnice roku.

V čem ta originalita spočívá?
My jako malá obec nemáme základní školu. Vznikl Dětský klub. Při té myšlence jsem si vzpomněl na své dětství. Když jsem jako prvňáček měl poprvé sám vyrazit autobusem do školy do Poděbrad. Měl jsem se strach, že si nebudu umět sám koupit lístek. Neumíte číst a psát a vystoupit na správném místě, jít do správné školy, najít správnou třídu, to je prostě fakt těžký. Je to nápor na psychiku toho dítěte. Navíc doba se změnila, je zahuštěná doprava, rodiče toho mají hodně, jsou ve stresu, nemají čas na to dohlédnout. Proto jsme přišli s myšlenkou zřídit Dětský klub, což je institut tady přímo na obci. Ten prvňáček jde ráno sem k našemu úřadu, cestu většinou už zná z dob chození do školky. My si to dítě tady přebereme a jdeme s naší klubovnicí, jak té funkci říkáme, na autobus, ta s nimi odjede, zkontroluje, že si to všechno zaplatili, dovede je do příslušné školy. Jak za nimi zaklapnou dveře školy, má pro tu chvíli splněno a čeká, až jim skončí vyučování. Díky Českobratrské evangelické církvi, která nám poskytla zázemí, máme už poboční místo přímo v Poděbradech. Klubovnice děti po vyučování vyzvedne, když je hezky, mohou se jít někam projít, když není, tak právě zamíří do toho zázemí, na tu naši pobočku, která je mimochodem přímo naproti škole, mají tam deskové hry, fotbálek, a tam počkají, než dětem jede autobus. Přijedou sem do Pátku, jdou na úřad, tady jsou v horním patře, kde mají svoje prostory a rodiče si je mohou vyzvednout do půl sedmé večer. Rodiče vědí, že je o dítě postaráno a že nenastane situace, kdy by jejich dítě něco nezvládlo. Když třeba zapomnělo peníze na autobus, nevadí, zaplatíme za ně, večer s rodiči dořešíme a dostane dítě v ideálním případě i s napsanými úkoly.

To platí pouze pro prvňáčky?
Samozřejmě se na to nabalily i další děti. Nutno říci, že to celé odstartovalo i díky dotačnímu programu Evropské unie. I díky tomu měly tady děti v klubu hezké Vánoce, mohli se nakoupit hry, stavebnice a bylo to fajn. Projekt běží šestým rokem a my jsme teď před zásadním rozhodnutím. Rodiče se na tom celém podílí částkou 1 000 korun za rok, za všechny ty služby, které jsem jmenoval. Jenže ta finanční podpora v rámci projektu bude končit a my máme tři roky na to, abychom vymysleli, jak dál tento klub financovat. Otázkou je, jak do toho více zainteresovat penězi rodiče. Nechceme to ukončit, klub funguje a ty služby jsou žádané. Ale musíme vymyslet, jak zafinancovat péči o 30 dětí, o něž se stará náš tým lidí. Je to už sofistikovaná logistická akce, děti mají různé rozvrhy, různé kroužky. Pomáhali nám studenti, kteří si brali za úkol jen cesty autobusy, v Poděbradech je do školy doprovázela paní v důchodu, a takhle jsme ten systém ze začátku lepili. Zpočátku to bylo jako výlety s Járou Cimrmanem. Nám se hromadily děti v Poděbradech a my vymýšleli, s kým je dostat do Pátku (smích).

Takže možnosti vyžití i tyto služby by naznačovaly, že to sem může táhnout i mladé rodiny s dětmi.
Ano, je tu skutečně o ně postaráno. Sportovci, myslivci, aktivní už opět jsou rybáři a nemohu zapomenout na naše hasiče, kteří jsou známí všude. Ti všichni s dětmi pracují.

Bavíme se stále v pozitivním a optimistickém duchu. Je něco, co se vám tady v obci nepodařilo, s čím jste neuspěli?
Že bychom úplně v něčem neuspěli, to mě nenapadá, ale leccos jde pomalu. Já se přiznám, že třeba oproti jiným obcím jsme trochu pomalejší ve stavbě chodníků. Občas je na to místními i poukazováno. My jsme to nejhorší loni opravili. Ale jako zastupitelé máme možná trochu jiný přístup k těmto věcem. My preferujeme projekty, které pomáhají zdejším k vyžití. Teď řeknu můj osobní názor a pohled na věc. Já budu mnohem šťastnější, když budu vědět, že sice moje dítě jednou možná škobrtne někde na chodníku, ale budu vědět, že odpoledne může trávit s dalšíma děckama někde na hřišti a nebude sedět za tabletem. Takže například oželím chodník, když budou mít děcka k dispozici hřiště. Tím chci říci, že projety typu oprav chodníků samozřejmě tlačíme, ale třeba pozvolněji.

Vy jste mi trochu utekl z té první otázky. Zkuste být trochu osobnější a řekněte mi, jak se žije vám tady v Pátku. Jak vy osobně vnímáte atmosféru v obci.
Já tu žiju celý život, tedy zhruba 43 let. Starostou jsem od roku 2006 a vy se ptáte na osobní pohled. Napadá mě, jestli já už ten svůj pohled nemám tou dobou ve funkci starosty zdeformovaný. Nebýt některých „rejpalů“, tak je to jako v pohádce. Kdyby byli ti kritici konstruktivní, tak je to fakt idyla. Prvním průkopníkem některých místních věcí a zakladatelem zdejších hasičů byl můj praprapradědek v roce 1888. A věřím, že kdybych něco udělal blbě, tak vyleze a ztříská mě holí. Takže já si nějaké přešlapy nemůžu dovolit i proto, že můj rod už tady má nějakou historii.