Většina lidí odsoudila okupaci jako pošlapání lidské svobody a hrubé porušení spojeneckých smluv.
Přinášíme čtenářům střípky z tehdejšího Zvláštního vydání Nymburska z 22. srpna 1968.

Co psalo Nymbursko 22. srpna 1968

Co na to říci?

Na nymburském náměstí je po oba dny, kdy trvá okupace cizích vojsk, stále plno lidí. Největší hlouček stál kolem mladého sovětského vojáčka. Nechali ho zde stát dva dny bez jídla a pití. Právě zde se projevila lidskost. Houska, limonáda a balíček cigaret a v jeho tváři se objevila bolest a slzy. Lidé: „pačemu vy zděs?" „Neznájem, rozkaz, vojna," byla jeho smutná a bezradná odpověď. Byl z Rostowa, má rodinu, měsíc ji neviděl. Chudák si myslel, že jsou zde fašisté. 
V Polsku jim to říkali.

Všem občanům okresu

V této tak vážné době pro celou naši socialistickou vlast přistupuje jako mluvčí národa skupina lidí, která vyslovuje souhlas s okupací 
v ČSSR. Odsuzujeme tyto lidi a prohlašujeme je za zrádce národa.
Neuznáváme zrádcovskou politiku, která je spojena se jmény Kolder, Barbínek, Mestek, Billak 
a dalších. Rada ONV prohlašuje, že se plně staví a bez výhrad podporuje presidenta republiky armádního generála L. Svobodu, prvního tajemníka ÚV KSČ s. Dubčeka, vládu ČSSR vedenou s. Inž. Černíkem, a NS v čele se s. Smrkovským.
Žádáme okamžitý odchod okupačních vojsk z naší socialistické republiky. Obracíme se na funkcionáře národních výborů a všechny občany našeho okresu, aby lidem rozvahou zabránili panice a zbytečným obětem. Naší nejúčinnější zbraní v této mimořádné situaci je jedině rozvaha, občanská solidarita a klid.
Čekáme a jsme připraveni plnit úkoly našich legálních a demokratickou cestou zvolených orgánů.


Rozhovor: Kvůli nápisu „Pryč se sovětskými okupanty" mě poslali do léčebny

Nebyli to jen Češi 
a Slováci, kdo se vzepřeli okupaci. „Reformy v Československu ve mně vzbuzovaly velké naděje na změny v Lotyšsku," říká bývalý tiskař Aldis Cilinskis, který kvůli protestu v roce 1968 skončil ve své vlasti
 v psychiatrické léčebně.

Jak jste se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa?
Samozřejmě že oficiální cestou to nebylo možné. V sovětském tisku se psalo pouze 
o jakýchsi nepřátelských pochodech v Československu. Skutečné informace jsem získával ze západního rozhlasu, který jsem poslouchal doma.

Zvažoval jste dlouho, jakým způsobem zareagujete?
Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel. Jako nejlepší forma protestu se mi zdály nápisy na veřejných prostranstvích. O svém rozhodnutí jsem ale tehdy nikomu neřekl.

Sledoval jste reakce okolí poté, co se nápisy začaly objevovat?
 

Všiml jsem si, že kolegové 
v práci o tom věděli. Mluvili 
o tom ale opatrně a jen v náznacích, protože to byla přece jen protistátní činnost.

Trvalo dlouho, než nápisy odstranili?
To je těžké říct, protože jsem je psal po noční směně 
a poté jsem šel spát. Když jsem vstal, už byly obvykle přemalované. Jednou jsem si ale přivstal a šel se podívat. Nápis na chodníku ještě stále byl – kolem chodili nervózní Rusové a nevěděli, kam s očima.

Na jaká místa jste psal a kam jste ukrýval barvy?
Obojí jsem si vytipoval vždy předem. Psal jsem na frekventovaná a dobře viditelná místa – křižovatky, mostní pilíře nebo zdi velkých podniků. Barvy jsem schovával ve vysoké trávě a v keřích.

Jaké vzkazy jste psal?
Například „Pryč se Sovětskými okupanty z ČSR". Schválně jsem přitom vynechával jedno „S", které znamenalo „socialistická".

Zatkli vás až na jaře 1969, jak vás vypátrali?
Vracel jsem se tehdy brzo ráno domů, ale nebyl jsem moc opatrný a měl jsem kalhoty a ruce zamazané od barvy. Dva milicionáři si toho všimli a začali se mě vyptávat. Řekl jsem jim, že jsem tiskař 
a že jsem se ušpinil v práci. Zapsali si moje údaje a nechali mě jít. Za dva týdny za mnou ráno přijelo domů služební auto a řidič mi řekl, že mám 
v podniku neodkladnou práci. Na vrátnici už na mě čekali tři lidé od KGB v civilu. Řekli mi, že jsem podezřelý z psaní těch nápisů, a odvezli mě na ústředí KGB v Rize.

Co se dělo pak?
Odvedli mě na samotku do podzemní cely. Řekli mi, že je to sanatorium a že cela je pokoj, kde mám odpočívat. Zůstal jsem tam přes dva měsíce. Výslechy trvaly dlouhé hodiny a byly vždy pozdě večer. Násilí ale nepoužívali, jen jednou mě vyšetřovatel praštil do krku. Zřejmě protože jsem byl sám a nic jsem nezapíral.

Jak vypadal soud?
O procesu jsem vůbec nevěděl, soudní expertiza došla 
k závěru, že takové nápisy může dělat jen nenormální člověk, proto se mnou jednali jako s nesvéprávným. Seznámili mě až s verdiktem.

Poté vás poslali do léčebny?
Nejdřív jsem čekal rok a půl ve vězeňské léčebně v Rize 
a pak jsem putoval do léčebny v Leningradu. Místo bylo obehnáno vysokou zdí s ostnatým drátem a hlídala ho ozbrojená ochranka, ale jinak to připomínalo nemocnici. Také personál byl vstřícnější a několik pacientů se tam ocitlo 
z podobných důvodů jako já. Moc jsme o tom ale nemluvili, nikdy jste si nemohli být jistí, ke komu by se takové řeči donesly.

Přijalo vás okolí s uznáním, nebo jako někoho, kdo dělá zbytečné problémy?
Rodiče mě samozřejmě přijali s pochopením. Ostatní se obvykle tvářili, jako by se nic nestalo. Ani já jsem se k tomu už nevracel. Když mě pouštěli, zajímal je především můj slib, že už nikdy nepovedu protistátní řeči.

Celý rozhovor najdete na www.denik.cz/cilinskis