Lenin by se tetelil blahem v mauzoleu, Gottwald by freneticky budovatelsky tleskal a Husák by se zalíbením hleděl na své portréty na stěnách. To vše by se mohlo stát, kdyby zmínění pánové věděli o včerejší akci na poděbradské hotelovce. Z iniciativy ředitelky školy, soudružky Jany Podolákové, se ve středu celé osazenstvo školy včetně studentů vrátilo na dvě hodiny do komunistických časů. Naštěstí jen na dvě hodiny.

Vyučování začalo v osm ráno, kdy se ze školního rozhlasu začaly linout tóny Internacionály. Pak soudružka ředitelka přednesla usnesení poděbradských zastupitelů. „V něm se zakazuje vstup vlasáčů do parku, restaurací a na další místa,“ připomněla ředitelka obsah skutečné vyhlášky, kterou poděbradští zastupitelé za dob tuhého komunismu opravdu schválili a která se dá dohledat i na našem deníkovém webu.

V rámci prvních dvou vyučovacích hodin soudružky učitelky a soudruzi učitelé vyprávěli dětem o těch největších absurditách, které se za minulého režimu děly nejen ve školách, ale i v různých zájmových organizacích.

Pedagogové pojali hodiny různě. Někteří si však připomínku nepěkných dob doslova vychutnávali. „Jedna soudružka učitelka učila děti nasazovat plynovou masku,“ byla na ni patřičně hrdá soudružka ředitelka.

I první přestávku vyplnila pozoruhodná kulturní vložka. Učitelský sbor šířil školním rozhlasem do éteru revoluční recitační pásmo. Nechyběly verše věnované strůjci bolševické revoluce soudruhu Leninovi. „Líbila se i báseň Jeřábnice. Jeden z kolegů si vybral obzvláště krásnou báseň s názvem Zamilovaný staršina,“ vypočítavala soudružka Podoláková, které také nechyběl svazácký úbor s rudým šátkem a dokonce ani rudý karafiát.

Pak děti putovaly po škole a vzájemně si prohlížely originální výzdobu tříd. Nechyběla původní hesla a výzvy proletářům, aby se spojili, vyjádření lásky k Sovětskému svazu či portréty normalizačního prezidenta Gustáva Husáka.

Druháci si opravdu nechali záležet a prostory mezi okny zdobila dobová „elpíčka“. Samotní žáci pak přišli v dělnických mundúrech, dívky pak třeba jako zdravotní sestry. Nechyběl ani buržoazní spratek v kožené bundě, který se na ostatní díval s patřičným nadhledem. „Tak děti, usmíváme se , přišel se na vás podívat soudruh z Nymburského deníku, který o vás bude krásně psát,“ hrála bravurně svou roli ředitelka, když mě uváděla do tříd.

Bylo to poetické dopoledne. Zaplaťpánbuh, že to před dvaceti lety dopadlo tak, jak to dopadlo.