Funkci přebíral od Slávka Boreckého, který se v té době připravoval na operaci kyčle. Ze strany Slávka Boreckého byl slíben několikaměsíční zácvik, který se bohužel neuskutečnil. Slávek totiž krátce po operaci zemřel. Pro Radka nastala obtížná situace. Musel se řízení jednoty učit za pochodu, jako když je neplavec hozen do vody a musí si sám poradit, nechce-li utonout.
Jak jste celou tu dobu prožíval, co bylo v té době nejtěžší?
Napadá mě přirovnání, že mi vedení jednoty připadalo jako kapitánská kajuta, do které jsem se chodil dívat celé roky, ale nikdy jsem tam nevstoupil. A když jsem konečně směl a udělal první krok, tak mi zhasli. Některé povinnosti jsem znal, nebo si uměl představit, protože jsem několik let docházel na schůze výboru. Ale neznal jsem plný význam, rozsah, ani kdy co nastane. Velkou oporu jsem naštěstí měl v hospodáři TJ – Jirkovi Obrovi, ale řada povinností jako bylo obnovení kontaktů s veřejností, s představiteli města, vztah k župě apod. jsem si musel vyřešit sám.
Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší na začátku bylo, že Jednota nebyla zcela jednotná a sportovní oddíly se hádaly se všestranností a výborem jednoty o míru finanční samostatnosti. Slávek už to nechtěl ve svém věku řešit a vlastně i mou volbou chtěl otupit ostří konfliktu. Dával tím najevo, že je pro cestu zanechání vyššího stupně samostatnosti, kterou jsem i já zastával, ale zároveň to nemusel sám rozetnout. Velice si jej vážím, že dokázal dát důvěru o tolik mladšímu člověku – a z hladkého průběhu a dobré nálady na schůzích výboru věřím, že jsem jej nezklamal.
Je obdivuhodné jak dokážete sladit řadu povinností a všechno stihnout (práce ve firmě, kde zastáváte významné a odpovědné postavení, vedení TJ s mnoha oddíly a cca pěti sty členů a péči o mladou rodinu – čekáte druhé dítě, že?). Jak to řešíte?
(úsměv) Alespoň nemám kdy se nudit. Naštěstí pracuji v rodinné firmě, a tak mám možnost se svým pracovním časem nakládat svobodně. Problém s okrádáním rodiny – tedy o čas – to zná každý z trenérů a cvičitelů sokola. Rozdíl je snad jen v tom, že já se musím zodpovědně rozhodovat za celou TJ a proto je třeba, abych ji celou znal. A věřím, že hlavně v tom jsem obzvláště v posledním roce ušel opravdu velký kus cesty – podílím se na řízení tří oddílů TJ a s ostatními se pravidelně – vlastně každý týden, potkávám.
Jak vypadá hospodářství TJ? Stačí peníze z členských příspěvků a oddílových poplatků na provoz, údržbu a modernizaci celého areálu? Může TJ využít i další zdroje financí?
Naše TJ je finančně zdravá díky hospodárné správě mých předchůdců a díky několika významným složkám příjmů. V první řadě je to pronájem cvičebních prostor v dopoledních hodinách školám a části budovy komerčnímu squashovému centru. Dále jsou to příspěvky členů, kterých naštěstí máme stále dost (okolo 500) a v neposlední řadě jsou to dotace, mezi kterými září městské dotace na činnost a na cvičící děti a seniory. Přístup nynějšího vedení města nemohu než ocenit, protože zvýšilo finanční příjmy kulturních a sportovních subjektů pomocí krásného nápadu s dotační poukázkou. Každé dítě z Poděbrad, které u nás cvičí, nás může odměnit poukázkou jako oceněním za naši snahu, na kterou město proplatí částku 900 korun.
Takovéto příjmy samozřejmě neslouží k prostému obohacování jednoty – i díky odpisům budovy ani negenerujeme zisk, který bychom museli danit. Každoročně se totiž věnujeme nejenom údržbě a opravám, ale také modernizaci budovy a zařízení, nebo investicím do úprav nesoucí úspory na spotřebě energií. Najdete tak u nás i takové prvky jako jsou elektricky otevíraná větrací okna (ve výšce 8 metrů), elektrické žaluzie a brzy i kartou/online zamykatelné dveře, které přinesou úsporu času správci budovy a vyšší zabezpečení. Stále hledíme vstříc budoucnosti.
Jaký největší úspěch vás během vašeho starostování potkal?
Úspěchy, na které jsem opravdu hrdý, jsou dva: Jednak župní slet v roce 2012. Té obrovské akce jsem se z počátku bál, ani ne tak ze selhání organizace, protože vím jak obětavé máme členy a společně jsme udělali obrovský kus práce. Ale nebyl jsem si jistý jak naši vrcholnou sokolskou akci přijme poděbradská veřejnost. Výsledek však předčil očekávání – ze začátku slavnostního průvodu nešlo dohlédnout na jeho konec. Byli jsme nadšení! A s tímto sebevědomím jsme přistupovali k další události –tělocvičené akademii v roce 2013. Naši členové se vytáhli a díky profesionálním osvětlovačům a zvukařům jsme předvedli akci srovnatelnou s profesionály. Úspěch byl souměřitelný se župním sletem.
Co čeká naši TJ v budoucnu?
Uvažujeme o dvou důležitých krocích vedoucích k dalšímu rozvoji a zvelebení našich cvičebních prostor. Nejdříve chceme zlepšit akustiku a osvětlení velkého sálu. Představuje to investici za skoro milion korun. V delší perspektivě myslíme na podstatné zlepšení tréninkových podmínek pro náš úspěšný oddíl sportovní gymnastiky. Naši gymnasté musí před každou cvičební hodinou pracně stavět nářadí a po ní je zase uklidit. Zabere to spoustu drahocenného času, který by mohl být využit ke sportovní přípravě. Velké oddíly sportovní gymnastiky mají svůj gymnastický sál a tam nářadí stojí permanentně. O něčem takovém sníme. Ta investice by byla velká, ale my cítíme, že to je směr dalšího rozvoje naší sportovní gymnastiky – ať už v podobě stavby nové haly pro gymnastiku, nebo haly pro sálové sporty jako je u nás velice oblíbený badminton, přičemž původní sál by obsadili gymnasté. Ke splnění těchto plánů budeme potřebovat hodně času, ale třeba uspějeme v dotačním řízení, či najdeme investora. V úplně blízké době nás čeká oslava výročí 130 let naší Tyršovy župy. Na ni se připravujeme nácviky společných i individuálních cvičení a počítáme i s pomocí v organizaci.
Často se hovoří o tom, že vrcholový sport je riskantní a může poškozovat zdraví. Jak na tuto zkušenost reaguje TJ Sokol Poděbrady?
V sokolské tradici jsou zavedeny oba směry. Všestrannost je potřebná pro všechny, proto se s ní začíná. Závodní sport je pro ty, kteří mají talent nebo vůli, a kteří mají dobré zdraví, aby vydrželi náročnou přípravu. V dnešní době bych chtěl, aby naše TJ nabízela vynikající služby na všech úrovních výkonnosti. Pokud jde o riziko, to k tomu patří, ale kompenzujeme ho náležitou průpravou, perfektní výbavou doskokových ploch a pravidelnými revizemi cvičebního nářadí a školeními trenérů.
Mohou v poděbradském Sokole cvičit i děti, které nemohou zaplatit členské příspěvky?
Základní příspěvek 100 korun je povinný bez slitování. Ale vždy jsme se snažili zapojit naše děti do aktivního udržování, nebo zlepšování naší TJ a vždy jsme se za to snažili odměnit – někdy právě úlevou od finanční zátěže, která k docházení do kroužků prostě patří. Někdo nám tak třeba aktualizuje webové stránky, jiný třeba zajde pomoci s úklidem hřiště a několik starších (po patřičném proškolení) nám pomáhá hlídat cvičence při jednodušším nácviku.
V Sokole vždy existoval vzdělavatel, který měl na starosti výchovu k vlastenectví. Vlastenectví, to je sokolská tradice. Jak to vypadá vlastenectví v Sokole dnes?
To je zapeklitá otázka. Vlastenectví v Sokole bylo velmi silné v době jeho vzniku. Bylo spojeno s bojem za svobodu národa, proti rakouskouherskému útlaku. Dnes se k vlastenectví hlásíme jen v době velkých úspěchů našich sportovců na světových soutěžích. V té době vidíme kolem sebe české vlajky, zpívá se národní hymna. Jsme Češi! Ale aspoň že tak a že je to zrovna ta oblast, která je doménou Sokola. V poděbradském Sokole chceme vychovávat své členy ke slušnosti, poctivosti, čestnému jednání a s tím přijde i hrdost – zprvu ta osobní a jednou snad i ta národní.
JOSEF BUBENÍK
