Myslím, že kdo jezdí vlakem pravidelně třeba do práce, musí být už obalený sádlem svaté trpělivosti nebo mít nervy na pochoďáku.

Jednou mi kamarád vyprávěl, jak jezdil do práce vlakem. Často měl jeho vlak zpoždění, ale když se konečně rozjel, průvodčí byl hned u vás. „Řekl jsem mu, že si taky musí 20 minut počkat jako jsem čekal já.“ Nejdřív zrudnul a pak mě chtěl vyhodit z vlaku. „Nikam nepůjdu,“ vedl jsem si svou. Dokonce mu prý vyhrožoval, že kvůli němu přijedou ostatní spolucestující pozdě. Jeden případ z mnohých.

Ten čerstvější je od kámošky. Jejího tatínka ve vlaku okradli. Když chtěla průvodčí ukázat průkazku (celý život byl nádražák), bunda nikde. Snažila se ho snad vysadit, nakonec se to vysvětlilo. Polejvá mě z toho horko.

Poslední zkouška sebekázně je z úterka. Jel jsem na školení. Z Nymburka jsme měli už půl hodiny zpoždění. „Doufám, že chytnu spoj do Uhříněvsi,“ přeříkával jsem si tuhle mantru v duchu. Prdlajs, ujelo mi to před očima, viděl jsem jen koncáky. Přede mnou sedící mladík ještě ve Vysočanech volal: „Já vím, že už mi to asi nebudete věřit, ale my máme zpoždění, tak nestíhám začátek školení. Nezlobte se.“

Uf. Já své školení i vlaky pro tentokrát odpískal.

lukas.trejbal@denik.cz