Šel jsem zrovna z tiskové konference na radnici, z které jsem neměl příliš dobrý pocit. Zdálo se mi, že si komunální politici stejně budou říkat a dělat, co chtějí a my s tím nic nezmůžeme. Trochu bezmoc. 
V tu chvíli mi přišla esemeska o smrti básníka a bývalého manažera Plastic People of the Universe Ivana Martina Jirouse, zvaného krátce Magor. Psal mi to kamarád 
a básník Pavel Zdražil.

Vešel jsem do banky, kde jsem nutně musel vybrat a poslat něco holkám na vysoké školy. V tom volá kolega novinář, že mi asi neudělá tou zprávou radost. „Už to vím,” vychrlil jsem. V ten samý moment vchází tento můj kolega do banky na chodbičku. Nemůžu najít kartu. Nemám ji. Mezitím další esemeska od přítelkyně: Umřel Magor. Bylo to jako lavina. Musel jsem rychle zablokovat kartu a požádat o novou. Strašně mě bolela hlava.

Ani jsem si ten večer nedal na Magora panáka. Až druhý den. Odešla nejvyšší šajba českého undergroundu, největší básník, největší opilec. Dvě tváře Jirouse, které se doplňovaly. Často říkával: „Nerad používám jméno Ivan, připomíná mi, že jsem pijan.”

Nezapomenutelnou příhodu vyprávěl František Čuňas Stárek na trutnovském festivalu. Byli ubytováni v hotelu, ale Magor už byl tak opilý, že ležel na zemi a plazil se. „Nechte mě bejt, ke svý smrti se doplazím sám,” vykřikoval na chodbě. Tak se mu to přání vyplnilo. Dokonce o tom napsal báseň: Sám si dolezu ke svý smrti / a nebudu potřebovat ani úmrtní list / tím jsem si jist / a nebude mně už zajímat zda nad mou rakví sněží / či padá podzimní listí / ani mě zajímat nebude zda nad mou rakví kecají kněží / Nicméně doufám že bude sněžit.

Deziluze z lokální politiky je pryč, znovu si brousím nože slov, přeříkávám si Magorovy básně, které posilují. A máma přišla s novinou, že v supermarketu mají Zlatou Hanou za dvanáct kaček. Dojedu ji nakoupit a upeču cukroví ve tvaru labutí, které měl tak rád. Za Magora, za básníka.

lukas.trejbal@denik.cz