Tedy pobyt mezi vodáky na české řece. S loňskými rafty v Rakousku to mělo pouze společnou vlastnost, a to že se jedná o vodní sport.

Zároveň jsem si zahrála na vedoucí dětského tábora. Přidala jsem se totiž díky poslednímu prázdnému místu na putovní vodácký tábor Domu dětí a mládeže Symfonie Poděbrady s názvem Jedeme Vltavu.

Na mé trase z Vyššího Brodu do Českého Krumlova byl cíl jasný: být při ruce oblíbené vedoucí a skvělé ženské Adéle při tvorbě snídaní, večeří a počítání vodáckých oveček v našem táboře, vychutnat si první zkušenosti na vodě a pořádně si to užít.

Výsledek? Vyšlo vše včetně počasí (i občasný deštík k vodě patří, je to vodní sport), děti se chovaly jako děti, maximálně jako děti v pubertě, parta dospělých se bezchybně sjednotila, i přes první seznámení, v boji se všemi živly a pádlo se mi v ruce nevzpříčilo, naopak stalo se mým spojencem.

To mě uklidnilo hned při prvním vstupu do lodi, během tréninku večer před vyplutím. Naštěstí jsem hned obstála v roli kormidelníka, která mi byla z titulu dospěláka od začátku přidělena. Zkrotila jsem pádlo, pohladila vodní proudy a už jsem se necítila hloupě, dávat povely mému asi jedenáctiletému háčkovi, který už byl na vodě téměř jakodoma.

Vypluli jsme za slabého deště a s prvními paprsky se v posádkách rozproudilo mládí. V klidném úseku se lodě začaly chytat k sobě, až jsme pluli přes celou šířku řeky. Makaly jen postranní kanoe, zbytek se kromě držení pospolu mohl opalovat nebo se koupat.

Sympatický výraz z vodáckého slovníku: soulodění.