V Maroku, odkud jsem se v neděli po třech týdnech vrátila, bych se nad košem zaradovala. Ne vždy byl totiž na tureckém záchodě přítomen. Hromádka zmuchlaných použitých papírů a vložek poté působila nejen neesteticky, ale také zápach.

A někdy bylo hromádek více, místa málo a člověk tančil mezi čtyřmi stěnami po prázdných místech na bílé keramice s nejistým pocitem, zda při uklouznutí má nejdřív chytat ruličku papíru nebo kalhoty.

S úsměvem vzpomínám na groteskní situace z cesty, v tiché úctě, při domácím toaletním posezení. A se značně posílenýma nohama.

Třeba v cedrovém lese, kde ranní procházka spočívala v pátrání po vhodném místě ve správné vzdálenosti od našeho stanového tábora. Příliš blízko by znamenalo risk, že mi intimní chvíle v ranní rose naruší cizí pohled z civilizace nebo naopak já pokazím start dne některému z členů naší expedice jediným pohledem. Zajít dál jsem zase měla obavu při poslechu lačného vytí polodivokých psů, kteří se ke stanům cyklicky vraceli.

Když jsem však v předklonu (cestou hustým porostem mladé nízké cedrové školky) našla místo, které už mě nepustilo dál, hrála mi rajská hudba ptactva, lesa, opic a vody, kterou doma na záchodě neuslyšíte.

Když slyším šumět splachovadlo, stejně mám nepříjemný pocit, že ten papír do mísy nepatří…

Jiný kraj, jiný mrav. Pravou rukou se v Maroku drží chleba a jí, levá ruka je od srdce a u nás se podává. V Maroku…