Vyrazili jsme s přítelem v neděli, kdy bývá hlavní město trochu osvobozeno od aut.

Vždycky jsem milovala starou část, Staromák, Karlův most, Kampu. A už v patnácti jsme ještě za hluboké totality s kamarádkou vyrážely několikrát do měsíce k Lennonově zdi, která tam právě v té době po smrti hudebníka vznikla. Nikdy neopomenu se tam po těch letech znovu vrátit a zavzpomínat.

Po dlouhém chození po pražské dlažbě a ve vedru jsem dostala na Karlově mostě hlad a chuť na zmrzlinu. Začali jsme tedy hledat mezi změtí okének nabízejících snad vše, na co si vzpomenete, kde prodávají zmrzlinu.

Konečně jsem uviděla vytoužené barevné kopečky zmrzlé pochoutky a stoupla si do fronty, abych si vybrala tu nejlepší. Když byli přede mnou konečně jen dva lidé, spatřila jsem cedulku s cenou… „Padesát korun?!!! Za jeden kopeček?!!! To snad nemyslí vážně," vypustila jsem nahlas. Nějaký španělsky mluvící snědý mladík se na mě otočil, evidentně mi nerozuměl, ale podle intonace v mém hlase pochopil, že se mi něco nelíbí. Přišla na něj řada, on vytáhl z peněženky stovku a odnesl si své dva kopečky. V tu chvíli jsem to vzdala. Ne, že bych neměla stovku, ale rozhodla jsem se, že takové vydřidušství nebudu podporovat.

Se zmrzlinou v centru Starého města jsem se tedy rozloučila s tím, že si dáme něco k jídlu a chuť na zmrzlinu mě přejde.

Pod mostem se tyčila krásně upravená cedule s jídelním lístkem a na něm stálo, že tu prodávají i „studentské menu". To mi přineslo naději, že se snad opravdu najíme v místě a nebudeme muset jít někam daleko. Přišla další sprcha. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že studentské menu je za 375 korun. To už bylo i na mého přítele moc. „Pojď, půjdem si dát kafe na Čertovku a najíme se někde jinde," snažil se mě uklidnit.

U proslulého mlýnu je příjemná venkovní kavárnička, kde nabízejí všechno za lidové ceny. Dali jsme si kafe, pivko a chleba se sádlem a zaplatili dvě stovky…