Tak například vyhodil synovi DVD s jeho kdysi nejoblíbenější pohádkou Jen počkej, zajíci. 
A to už ani nemluvím o mé matrjošce, kterou jsem tehdy dostala za poskytnuté občerstvení kulturnímu výboru, když se u nás ve městě konalo okresní kolo soutěže Zpívá celá rodina. Co s tím svým chlapem už mám dělat? Zato Řecko, to jsou teď největší kamarádi. Ve středu jsem musela k obědu povinně udělat gyros a tzatziky. Navíc v lednici jsem našla podivnou láhev s nápisem Ouzo.

Je 15. června. František je jako na trní. Říká, že se snad soboty nedočká. A před chvilkou jsem ho nachytala při velmi podivném chování. Myslel si, že jsem v koupelně, ale já jsem mu chtěla ještě něco říct a najednou ho z chodby vidím, jak se kolem sebe ostražitě rozhlíží, jde k telefonu, velmi opatrně zvedá sluchátko a vytáčí číslo. „Nikdy nás neporazíte!" vykřikne, načež okamžitě zavěsí. Už jsem se nadechovala, že zasáhnu, ale František opět zvedl sluchátko a zanotoval: „Zielona jest trawa, wyghajeme my," vyplázl jazyk. Ještě jsem zapomněla říct, že při tom měl na sobě tu barevnou šálu, co si nedávno koupil.

Je 16. června. Zjistila jsem, že František volal mému velmi vzdálenému bratranci Krzysztofovi, který bydlí ve Varšavě. Je to divné, František ho viděl naposledy na svatbě. Dneska sice svítí  sluníčko, ale Franta nechce nikam jít. Prý nebude nic riskovat, mohl by se 
s ním zaseknout výtah nebo by se mohl otrávit jídlem. Musí být večer u televize a v klidu, jinak se to nepodaří. Jo a od minulého týdne ještě stále nesundal to divné červeno-modro-bílé triko. Spí v něm, chodí s ním doma i do práce, snad se v něm i sprchuje.