A oslovení respondenti že jsou vstřícní a nějak jim to možná káplo do noty. Na chvíli že se zase odkopali. Zase jim svítili oči před rozsvíceným vánočním stromečkem a nebo znovu prolítali dopoledne, než na ně maminka zakřičela z okna: Oběéééd!

Zajímal mě u nich i ten přesah, zda si něco z dítěte nosí v sobě dodnes. Ve svých dospěláckých podobách 
a krunýřích. Možná bychom měli v sobě otevírat dětský pohled, tu pokladničku, kterou nikdy nevybereme, častěji.

Když jsem byl kluk, před naším panelákem rostla divoce vysoká tráva. Tehdy ještě technické služby asi tak spolehlivě nefungovaly. Normálně jsme se v té trávě před barákem dokázali ztratit. I před sámoškou. 
A hráli jsme si na kovboje v rozkopaných základech budoucí základky Julia Fučíka, dnes Letců R.A.F.

Sbíral jsem fotky Vinnetoua a kartičky hokejistů. Když se hrálo mistrovství světa, sešlo se u nás v obýváku třeba deset lidí a fandilo se. Znal jsem ty své hrdiny všechny. Jednou jsem dokonce přemluvil rodiče, že musíme jet do Pardubic. „A proč?" ptali se nechápavě. „Co kdybychom náhodou potkali Vladimíra Martince?" zněla jasná odpověď. Mí skvělí rodiče to se mnou hráli a tak jsme jeli. Tenkrát jsme ho nepotkali. Až 
o mnoho let později jsem se dozvěděl, že bydlel hned kousek od vlakového nádraží.

Někdy přemýšlím, zda bych nějaké své období v životě chtěl prožít ještě jednou, otočil tím prstenem 
z Arabely. Vrátil bych se asi nejraději do bezstarostného dětství do Kněžic na náš strom.

lukas.trejbal@denik.cz