Nejprve jsem byl odkázán jen na zprostředkované pocity lidí, kterým smrad působí potíže. Jako novinář mám prostředky na zachycení atmosféry, možná nálady i pocitu. Jenže smrad nevyfotíte, nenahrajete na diktafon, nezabalíte do krabice…

Původně úzký okruh lidí, kteří si na pravidelný, možná škodlivý, zápach na svých zahradách, v domech, ve vlasech, v šatech stěžoval, se začal rozrůstat. Přibývalo dalších a dalších, kteří Zálabím třeba jen projížděli a „něco" je v tu chvíli trefilo do nosu.

Je tomu zhruba dva týdny, co jsem náhodou, kráčeje po chodníku kolem vrat firmy AZOS, dostal slušnou dávku i já. Těžko popsatelný smrad. Težký, dusivý s chutí kovu. Tři kroky a nic. Opravdu jen na chvilku jsem zřejmě ucítil to, co se mi několik týdnů snaží popsat lidé ze Zálabí. Jak to přišlo, tak to zmizelo, ale řeknu vám, že mi to stačilo! Divné je, že když jsem se okamžitě vrátil zpět do místa, kde jsem zápach ucítil, už tam nebyl.

Ano, ucítil jsem to u vrat do AZOSu, ale netroufám si tvrdit, že to bylo právě z této firmy. Na Zálabí je v současné době kde co. Boty už se dávno nešijí z kůže. Vstřikují se při vysoké teplotě bůhví jakým práškem do formy. Matrace také nejsou vycpávané slámou či koňskými žíněmi. I tato technologie pokročila a dnes se podložka na spaní vypaluje v pecích, přičemž obsluhujícím slézají nehty a loupe se kůže. Samotná strojní výroba také využívá různých chemických sloučenin při odmašťování a nanášení barev a tak dále a tak dále.

Chci tím vyjádřit názor, že ukázat na někoho prstem je snadné. Ale je třeba mít důkazy, že právě ten, kterého viním, je ten lump. To já v případě AZOSu nemám. Snažím se věci přijít na kloub, ale zatím mi uniká jádro pudla a v podstatě ani nevím, kde je zakopán pes. Věděl bych, kde je zakopáno 30 králíků, kteří údajně uhynuli kvůli toxickému spadu na čtvrť Zálabí. Ti nám v tom ale jasno neudělají. Doufám, že se najdou peníze 
a jedno v jaké kapse, aby se udělalo nové, pořádné, dlouhodobé měření emisí a imisí na Zálabí.