„Máme tu paličkování, výrobu košťat, řezbáře, zpracování ovčí vlny na tkalcovském stavu," rozpovídala se pokladní Marie Kerdová, která spojila svůj život se skanzenem už před jednatřiceti lety.

Průvodkyně Hana Knapová z Přerova - bydlí naproti skanzenu - osm let provází po areálu. „Lidi si občas myslí, co nevymysleli, ale tady najednou vidí, že už naši předci uměli rozvod tepla do všech místností. Skanzen je 
o klidu," myslí si Knapová.

Její syn jí prý říká, že žije dva životy. Ten ve skanzenu, klidný, a ten doma, kdy se musí postarat o domácnost. „To nastává praní, vaření, úklid. Pronajala bych si ve skanzenu hned jednu chaloupku. Umím utlouct i máslo," smála se průvodkyně.

Ve škole jsme narazili na řezbáře z Čelákovic, šikovného Radima Salamánka. „Dostal jsem jednou od pána objednávku na marionetu, která měla mít výraz jeho dcery. Vyřezal jsem asi pět hlav a tu nejvěrohodnější použil. Ostatní mohu dál zpracovat," svěřil se Salamánek. Ten momentálně pracuje na marionetě vodníka. Jeho snem je vytvořit pro svou ženu reliéf do dřeva.

V sobotu se v jedné z chalup pohybovali i filmaři, což tady nebývá nic zvláštního. „Právě natáčí s Miroslavem Táborským pořad Lucie 
a Barbora," věděla pokladní Kerdová.

V loňském roce tu měli tématický víkend Princezna ze Mlejna. Režisér Zdeněk Troška nabízel kostýmy z pohádky, ve kterých se mohli příchozí vyfotografovat. „Dokonce ve škole diktoval lidem asi třikrát diktát, on je vynikající," pochvalovala si paní pokladní.

Výstava Jaro na vsi je ve skanzenu k vidění až do 19. května. Muzejní noc se tu koná 25. května.

Jaroslav Brož: Mám košťata v Americe, Francii i Švýcarsku

Jaroslav Brož je usměvavý dobrý mužík, kterému pod rukama vznikají stará poctivá košťata z březového proutí. Skoro se nezastaví, proutí má sice připravené, ale stejně mu jedno koště trvá kolem hodiny a půl. „Bez přípravy jedno velké koště tak kolem tří hodin," spočítá Brož. Ten pochází z Františkova u Rokytnice nad Jizerou 
a košťata vyrábí prý patnáct let. „Naučil mě to můj děda, bylo to doma, člověk tomu nemohl utéct. Ale mě to baví, za rok připravím tak sedmdesát košťat. Syn to také umí, ale nedělá to," vypráví pan Jaroslav.

Do Přerova jezdí čtvrtým rokem a prý velmi rád. „Jsem rád mezi lidma, tady se mi líbí. Vidíte, dělám koště a ještě si u toho 
s vámi můžu povyprávět," usmívá se. A jeho košťata už nejsou jen doménou dvorků v naší zemi. „Moje košťata jsou v Americe, Francii a taky ve Švýcarsku. Mám jednoho zákazníka a ten tvrdí, že jedno koště vydrží přesně rok. Každý rok si bere nové a zametá s ním prý denně," pochlubil se Brož a už si chystal nové proutí. Na lavičce ve staré škole jsou pro děti přichystaná malá dekorativní košťátka.

„Dřív jsem se potřeboval nějak zabavit, tak jsem dělal s dědou košťata. On pracoval pro JZD a to jsme za jednu zimu vyrobili 400 velkých košťat. Chodívali jsme na roští a toho musí být neuvěřitelné množství." Jedna paní se u pána zastavila. „U nás se těmto košťatům říkalo škrablena." „To jsem ještě neslyšel," kroutil hlavou pan Brož.