Nemohu říct, že bych se v úterý ráno vzbudil v šest hodin s naprostým klidem v duši. Představa, že za tři hodiny budu poprvé stát před regulérní třídou osmáků a vyprávět jim cosi o Boženě Němcové či Janu Nerudovi, mi trošku brnkala na nervy.

Abych vysvětlil, o co šlo: ředitelka Základní školy v Sadské Blanka Žánová uspořádala den, kdy ve škole budou učit známé osobnosti. Takže si školáci ten den užili třeba hudební výchovu se zpěvákem Tomášem Savkou, tělocvik s dalším zpěvákem Petrem Poláčkem nebo nymburským basketbalistou Pavlem Benešem. Odpoledne dorazila i herečka Ivana Jirešová. A do této smetánky jsme byli přizváni i kolega z Českého rozhlasu Pavel Pavlas a za Nymburský deník moje maličkost.

Na druhou vyučovací hodinu jsem vyfasoval osmáky. 
V hodině literatury jsem jim měl  povyprávět o trojlístku autorů: Karlu Hynku Máchovi, Boženě Němcové a Janu Nerudovi. Sám si vzpomínám, jak mě fádní vyprávění 
o jejich dílech nebavilo a vysloveně nudilo. Proto jsem to pojal trochu jinak. „Chtěl bych vám něco říci o zajímavostech z jejich soukromého života. Tak co například víte 
o Nerudovi kromě toho, že napsal Malostranské povídky?“, dotázal jsem se třídy ve chvíli, kdy jsem usedl na první volnou lavici. Vycítil jsem, že za katedrou sedět nemůžu. 
A chodit po třídě jsem taky nechtěl. Přece jen děti 
z osmičky už jsou urostlé, mají sílu a kdyby se na mě chtěly vrhnout, určitě by mě přepraly.

Když vystřelily po mém dotazu ruce nahoru, pochopil jsem, že mám částečně vyhráno a „moji“ žáci mě berou. „Narodil se v domě U dvou Slunců,“ hlásil první školák. „Jasně. Narodil se na Malé Straně a celý život tam taky žil.  Podle slov jeho vrstevníků a toho, co 
o něm psaly tehdejší noviny, byl to mimo jiné velký lenoch, který měl po značnou část života problémy s alkoholem,“ poznamenal jsem 
a pustil se do výkladu toho, kterak žil často na dluh a sám o sobě napsal příznačný verš: „Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno, do padesáti jsem pivo pil, od padesáti piji víno“.

 Podobně jsem o Boženě Němcové vyprávěl, do kolika se dokázala zamilovat mužů. Ne úplně všichni vydrželi napjatě poslouchat až do konce. Když jsem  o všech autorech dovyprávěl a měl pocit, že je asi půlka hodiny, začal jsem propadat vnitřní panice, co budeme dělat po zbytek času. „Kolik je hodin?“ zeptal jsem se orientačně. „Za tři minuty zvoní,“ dostalo se mi odpovědi ze zadní lavice a já se cítil skvěle.
O velké přestávce dorazil do místnosti vyhrazené pro hostující kantory také Pavel Beneš. Usměvavý, po hodině tělocviku. „Tak během hodiny odpadli asi tři. Říkal jsem jim, kdo už nemůže, ať se jde opláchnout,“ usmíval se 
a  mně bylo jasné, že jeho třída si zažila asi pěkně ostrou hodinu.

Další hodinu jsem měl páťákům vysvětlit podstatu detektivek. Z toho jsem měl ještě větší hrůzu než z Němcové.

Nejprve jsem rozdal papíry s tím, aby mi napsali, jaké znají autory detektivek či jejich hrdiny. Abych měl nějaké mantinely, ve kterých se mohu pohybovat. „Je Fantomas detektivka?“ zaskočil mě hned jeden z chlapců. „Klasická detektivka to určitě není, ale prvky detektivky v tom najdeme,“ odpověděl jsem co nejšalamounštěji.

Hned za minutu jsem znejistěl podruhé. „Mně teče z nosu krev,“ hlásil se mladík v lavici u okna. Naštěstí byly po ruce ubrousky a během pár minut krev téct přestala. Při představě, že bych musel do své mimořádné hodiny volat třeba záchranku, na mě šly mdloby.

Ovšem pak už to byl koncert. Hlavně tedy od páťáků. Jeden si dokonce přinesl do hodiny kriminalistický kufřík, který dostal k Vánocům a který obsahoval soupravu na odebírání otisků prstů či sestavení portrétu pachatele. Sám před tabulí názorně předvedl. Další pak měli pro ukázku detektivní knížky pro děti, které čtou 
a k mému překvapení se ve dvou lavicích objevily i komiksové díly Rychlých šípů. Pak jsme si vyprávěli o detektivních seriálech v televizi a hodina byla v prachu. Nakonec si snad všichni ode mě chtěli nechat podepsat památníky a mně se v duši rozlil famózní pocit. Pravda, dětem řekli, že je budou učit hvězdy, a tak si školáci nechali podepisovat všechny hostující učitele. Bez rozdílu. Ale i tak, moje ego zaplesalo.

Pak už jsem školu musel opustit. Samou radostí jsem 
v jejích chodbách ještě zabloudil a vyšel na dvorek, kde mě překvapeně pozoroval „domácí“ učitel tělocviku se třídou. Až po jeho radě jsem se ze školní budovy vymotal 
s pocitem, že být učitelem asi není žádný med, ale dá se to…