Říkal jsem si s odporem, že to je blázinec a tam nikdy nechci skončit," začal svůj životní příběh klient psychiatrické léčebny v Sadské na besedě při výročí 50 let léčebny.

Jan Zaplatílek si prošel místy, kam se nikdy nechtěl dostat a nenašel tam hrůzu, ale pomoc. Co se muži, který žije od svých pěti let v Nymburce, měl rodinu a práci, stalo?

Jeho pád na dno lidských sil odstartovala autonehoda s těžkým úrazem hlavy, po které zůstal v kómatu. Tak se po nemocnici ocitl na psychiatrické klinice v Kosmonosích. „Po návratu domů jsem byl zesláblý, necítil jsem se jistě a moje rodina se mě začala bát. Léčebně jsem se dlouho bránil, ale nakonec jsem byl zoufalý a dal na doporučení lékaře," vzpomíná na temné období života Honza.

Další ránou pro něj byl rozvod, o kterém se dozvěděl v léčebně. Stěžoval si na únavu 
a neschopnost pracovat. Bral léky a jeho velkým koníčkem se stalo gamblerství. Nakonec se přihlásily o slovo myšlenky na sebevraždu. Stále nechtěl do „blázince".

V sadské léčebně mu pomohli. Nabral sílu a už koukal, aby se vrátil zpět do života. To se mu ale nepovedlo na dlouho. „Potom přišel kolaps, byl jsem vyčerpaný, cítil jsem strach 
z lidí, vrátil jsem se zpět do léčebny a najednou jsem se za tou zdí cítil bezpečně před okolním světem," popisuje své dno muž.

V bezpečí léčebny se pomalu vracel k činnostem, nejprve jen stříhal molitan do polštářů, než byl schopný začít třeba právě plést košíky. Z invalidního důchodu splácel dluhy po gamblerství. „Pak už jsem se snažil najít práci, ale v jednom nejmenovaném supermarketu mi řekli, že blázny nezaměstnávají," poznal Honza hořké omítnutí.
S podporou kolektivu léčebny v Sadské to zkoušel dál. Dnes plete košíky, pracuje v jiném marketu a je soběstačný. Košíky s úsměvem plete i na různých jarmarcích a vyzařuje 
z něho spokojenost člověka, který dělá to, co ho baví. Jan všem připomněl, jak je po pádu těžké zase vstát.