Zhruba třicet pět let, vysoký, dobře rostlý, pohledný.

To není seznamovací inzerát, nýbrž charakteristika letošního vánočního stromu, který už zdobí centrum Sadské.

Poslední cesta Jany

Přesněji bychom měli říkat, že ona má krásné větve a je opravdu ztepilá. Tento strom je totiž ženského rodu a má jméno Jana. Proč, to se dočtete na jiném místě stránky. Zatím to prostě berme jako fakt.

Kolem půl deváté ráno jí přímo za oknem místní hájovny probudil lomoz jeřábu, příjezd náklaďáku a vůbec hlasy dělníků a městských strážníků. Když se podívala z asi osmimetrové výšky na lidské mravence, kteří se jí zničehonic začali otírat 
o kmen, vytušila, že zažije neobyčejné ráno.

Vtom si všimla, že se jí až 
k hlavě blíží postavička na podivné plošině. Zhruba u krku ji uvázala záchytné lano a rozezněl se zvuk motorové pily. To bylo naposledy, co ucítila prsty u nohou. Naposledy se podívala do oken hájovny, kde zažila tolik příběhů a promlouvala s tolika lidmi i zvířaty…

Potom se celá naklonila a ti lidé se o Janu začali moc pěkně starat. Pečlivě ji uložili na postel, která byla připravena na velkém nákladním autě. Pořádně ji narovnali faldíky jehličnatých šatů a na menším autě, které se rozjelo před její velkou postelí se rozblikal majáček. Chlapíci v uniformách naskákali do modrobílého „angličáku” a dělali jí předvoj.

Na jednu stranu to Janě lichotilo: má cestu jen pro sebe, a navíc mnohačetný doprovod. Na stranu druhou už tušila, že se jedná o její poslední cestu.
Jen co se auto s její velkou postelí rozjelo, začala se mazlit s listnatými kamarády kolem cesty. Někteří ji stačili celou obejmout, někteří jí na cestu a na památku dali sebou celou větvičku s povlávajícími zbytky listí.

Najednou zbystřila a vylekala se: oni mě vezou do blázince! Všimla si budovy po levé ruce, o které toho už tolik slyšela. Naštěstí celý konvoj 
v cestě pokračoval a Jana se uklidnila. Polaskala se s posledními lesními přáteli a její cestu začaly lemovat domy.

A taky lidé. Někteří, kteří se vezli v jiných autech, museli zastavit, aby jí uvolnili cestu. Ale nebyli naštvaní. Naopak. Na Janu se usmívali a malé děti jí dokonce mávaly.

Zvědavě nakoukla i do oken hotelu Modrá hvězda, jestli se tam netančí, jako za časů, když jí ruce místního lesníka uvelebily přímo před oknem hájovny a určily tak místo jejího celoživotního pobytu.

Lidí kolem cesty přibývalo 
a to už se kolona ocitla na náměstí. Auta zastavila. I to s její postelí. Jana se rozhlížela kolem sebe. Takové nádhery! „Já se budu moci dívat na radnici a vychutnávat si údery velkých hodin. A nakukovat do okýnek lidských příbytků, jak po večerech v centru žijí,” radovala se Jana ve chvíli, kdy ji ten samý mužíček zase uvázal lano u krku a pomalu ji postavili. Mravenec s motorovou pilou jí začal dělat pedikúru její jediné, zato půvabné nožky.

Radniční hodiny odbily přesně desátou a Jana měla všechno jako na dlani. Stála dočista narovnaná a sama, bez cizí pomoci.

Děti si na ni ukazovaly prstem a zaslechla, jak se někteří dospělí baví o jejich šatech. Prý dostane úplně nové, lesklé, zářící.

Znovu se v duchu zaradovala a začala si představovat, jak svými šatičkami posvítí dětem do not, až u ní budou zpívat vánoční koledy…

Příběh vánočního smrku: Zasadil jsem ho, když se narodila dcera, říká lesník

Donedávna žil Pavel Kolář (na snímku) v hájovně. Jako správce místních lesů na tom není nic divného. Smrk, který od včerejšího dopoledne zdobí místní náměstí, zná doslova odmalička. „Když jsem přišel do hájovny v roce 1976, bylo to tam takové pusté. 16. prosince 1978 se mi narodila dcera. Na památku tohoto okamžiku jsem za okny vysadil tento smrk. Pojmenoval jsem ho Jana,” vypráví lesník Kolář. Včerejšího pokácení stromu je mu na jednu stranu líto. na druhou stranu chápe, že v hájovně je nový nájemce, který má právo o podobě nejbližšího okolí domu rozhodovat. „To je samozřejmé a je fakt, že Jana rostla přímo za okny a částečně stínila. Já jen můžu vzpomínat, jak jsme na ni přidělávali krmítka pro ptáky, věšeli jsem na ni lůj a slétaly se sem 
i strakapoudi…”