O zájezdu do Spojených států, ale i o začátcích souboru Šáteček jsme si povídali s vedoucím souboru Václavem Horčičkou (VH) a muzikantem Janem Kusovským (JK).

Kdy soubor vznikl?JK: Soubor vznikl v roce 1985, tedy před dvaadvaceti lety a založil ho můj otec v Semicích. Fungovali jsme dlouho při Základní škole v Semicích, nyní jsme zřizováni Domem dětí a mládeže v Nymburce. Zázemí v Semicích máme ale dobré pořád. Muzika se v posledních pěti letech rozrostla o mé děti, které hrají na housle, klarinet a někdy basu. Malý cimbál je v kapele rok.

Kdo na něj hraje?JK: Velmi šikovná Terezka Hladíková z Lysé. Naučil ji Honza Mikušek, výborný cimbálista, který se přestěhoval z Valašského Meziříčí do Milovic. Má šikovné ruky, říká.


Jaký máte repertoár?JK: Jsou to písničky z polabské oblasti. Máme pro ně dobré podklady od folkloristy a nymburského rodáka Svatopluka Šebka. Zpíváme a tančíme písně Kolovrat, Vejr nebo polku Okolo Nymburka. To už je taková naše hymna.


Kde se souborem zkoušíte?JK: Na chalupě mé matky ve Velence nebo vyhráváme v bytovce v Lysé pro sousedy (smích). Naposledy jsme ve Velence hráli na rodinné oslavě mé pratety k 90. narozeninám. To se povedlo. Teta splňuje rčení Veselá mysl, půl zdraví. Ještě před 10 lety s námi v Ambergu jezdila v tobogánu a chodila turistické trasy.


Kde jste všude se Šátečkem vystupovali?
VH: Co jsem ho před šesti lety převzal, tak kromě domácích akcí ve Španělsku, Německu, Francii, Rusku a naposledy v Americe. Jen u nás existuje 52 festivalů jako Polabská vonička. Na té se podílíme organizačně.


Na co nezapomenete z turné po USA?
JK: Na organizátoryv Rexburgu, kteří nám přichystali DVD z našeho zájezdu a upekli nám na rozloučenou dort s naší vlajkou vyvedený v barvách. My jsme jim v rodinách připravili české pokrmy jako bramborák, jablka v županu nebo palačinky. Pan domácí nám dokonce půjčil bagr. Nadchlo mě vystoupení indiánů, kde jeden bubnoval a zpíval, druhý tančil. Běhal mi z toho mráz po zádech. Tenhle indián za námi po našem vystoupení přišel a chválil nás. Věnovali jsme mu cédéčko a on nám orlí pero. Dcera ho má nad postelí.


Potkali jste v Americe nějaké krajany?
JK: Když jsme šli v průvodu, z chumlu u silnice na nás paní volala, že je také z Čech, konkrétně z Plzně. Přišli jsme k ní a zahráli ji píseň Plzeňská věž. Dojali jsme ji k slzám. A to se nám podařilo víckrát. Pro Američany byly zvláštní dudy a přenosný cimbál. Oni znají dudy s těma píšťalama. Tady koukali, že na dudy hraju a ještě můžu zpívat (smích).


Kde všude jste hráli?JK: Jak na velkých koncertech, tak v průvodech. Absolvovali jsme tři velké festivaly v Rexburgu, Burley a Bautifulu. Nedílnou součástí byly takzvané workshopy na školách. Zahráli jsme jim, předvedli své nástroje a nechali je někdy i hádat, jestli je poznají. Předvedli jsme jim Doudlebskou polku nebo jiný tanec a pak jsme je to učili. Vyhodnocovali jsme nejlepší tanečníky a dávali jim keramické medaile, které vyrobily děti na ZŠ v Semicích. Pak probíhala diskuze o Čechách. Ptali se nás, jestli chodíme pořád v krojích, jestli svítíme svíčkama nebo máme zavedenou elektriku. Každý workshop uzavírala autogramiáda.


Hráli a tančili jste i mimo hlavní podia?VH: Ano, roztancovávali jsme lidi na ulicích. Oni tam seděli v těch kavárničkách a my je vytáhli na nohy. Ale jsou spontánní a brali to velice dobře. Bavili jsme se dohromady báječně.


Sehnali jste nějaké kontakty?VH: Získali jsme pozvání do Japonska, Číny a Polska. S tím, že by oni přijeli na nymburskou Voničku a my na jejich festival.
JK: Co jsme odposlouchali, do Polska zavandrovaly i původní české písničky. Takže Tanec Žabák se podobal úplně naší písni Hrály dudy u pobudy. Nebo jsme najednou slyšeli: Pode mlejnem, nade mlejnem… O ní také tvrdili, že je to jejich písnička.


A co Škoda lásky, ta musela nadělat zmatky?JK: My jsme si ji speciálně připravili pro americký zájezd a oni se nás ptali, proč hrajeme americkou písničkou, když je to beer barel polka (polka pivního sudu). Poláci se k ní hlásili taky. Měli jsme co vysvětlovat. Řekli jsme jim, že Jaromír Vejvoda byl Čech.
VH: Jednou na zájezdu do Francie jsme se Škodou lásky měli jiný problém. Poláci si stěžovali, že je to fašistická hymna.


Vystupovali jste v halách nebo venku?VH: Uvnitř i na volném prostranství. V Rexburgu jsme měli vystoupení na fotbalovém hřišti. Bylo zcela zaplněné. Soubory měly nástup, najednou bylo na ploše 500 lidí. Klobouk dolů za takovou organizaci. Každý soubor se představil, i já jednou mluvil.


Co jste řekl?VH: Zpotily se mi při tomaž paty. Předával jsem pozornost starostovi v Rexburgu v obrovské hale. On mi ale najednou vrazil do ruky mikrofon. Řekl jsem, že jsme prvně ve Spojených státech a že tam mají hezkou přírodu a líbí se nám tam. Docela to mělo úspěch.


Jak to probíhalo v mormonských rodinách, ve kterých jste během turné žili?VH: Byl jsem ve třech rodinách, naposledy jsme byli ubytovaní u dvou pánů. Vždycky nám řekli: To je váš dům a můžete si tady dělat co chcete. Nepřezouvají se tam, to bylo pro nás nové. Mají tam krásný pažit před každým barákem. Problémy nám tam dělala klimatizace, protože venku bylo 40 stupňů a uvnitř tak 19. To nám pak byla zima. V autobusech jsme mrzli, někdy i doma. Všichni měli nastuzené hlasivky, ale zvládli to.


Kolik jste zvládli vystoupení?
VH: Včetně workshopů, což byly čtyři dvacetiminutové bloky ve školách, jsme absolvovali kolem 30 vystoupení během tří týdnů. Někdy tanečníci už nemohli.


Co mimo vystupování?
VH: Lezli jsme po Skalnatých horách. Yellowstonském parku, kde jsme se také zastavili, místní říkají časovaná bomba. Tam to může kdykoliv vybouchnout. Zřídlo tam každou hodinu chrlí vodu a páru do výšky asi 20 metrů. Bál jsem se tam o naši výpravu. Když jsme přicestovali, chtěl jsem políbit zemi za to, že jsme se všichni vrátili ve zdraví.


Cestování probíhalo v pořádku?
VH: To by vydalo na knížku. Vůbec jsme z Prahy neodletěli v termínu. Zajistili nám hotel a letěli jsme až třetí den. A měli letět přes Atlantu do Salt Lake City, ale letěli do Frankfurtu a pak se museli rozdělit na party. Jedna cestovala přes Chicago, druhá přes San Francisco. Na Ruzyni jsme to nevydrželi a začali normálně hrát. Dva zpožděné kufry dorazily během zájezdu, ale ještě dodneška chybí jeden kufr a dva balíky s pěti kroji. Nepříjemné bylo i to, že nám vzali hned pasy. Prý po nějaké špatné zkušenosti s Gruzínci, kteří jim tam zůstali.


A nejbližší budoucnost souboru?
VH: Po festivalu Polabská vonička chci soubor předat Honzovi Kusovskému. Chystáme tradiční vánoční koncert v Semicích ve škole a možná i v kině v Sadské.

JAN KUSOVSKÝ (vlevo) se narodil 15. ledna 1962 v Praze. Pak se rodina přestěhovala do Března u Chomutova. Po základní škole se usadí ve vesnici Velenka na Nymbursku. Vystudoval Vysokou zemědělskou školu obor zemědělské meliorace. Po vojně zpíval v souboru Dykyta a naučil se hrát na dudy. Skupina Dykyta doprovázela Šáteček. Pak se soubory osamostatnily a Jan Kusovský dodnes hraje v Šátečku na kytaru, dudy a zpívá. Má tři děti, všechny hrají v souboru. Pracuje na pozemkovém úřadě v Nymburce. Žije v Lysé nad Labem.

VÁCLAV HORČIČKA se narodil 23. října 1943 v Milovicích, kde žije dodnes. K folkloru začal inklinovat, když jezdil za tetou do Velenky. Tam ho do Šátečku zlanařil zakladatel Šátečku Oldřich Kusovský. Po gymnáziu absolvoval fakultu ČVUT specializace stavební stroje. V Praze tančil během studií v souboru Trnka, potom v Chorea Bohemica. Deset let vedl taneční soubor v Lysé nad Labem. Před šesti lety slíbil Oldřichu Kusovskému, že Šáteček bude fungovat i nadále. Od té doby je jejím vedoucím.
Profesí je konstruktér. Více o Šátečku na: http://satecek.blog.cz