Poznali se na ranči jako okatá kráska a kovboj, měli oba cestovatelskou, svobodnou duši a Československo pro ně bylo příliš šedivé 
a svázané. Po osmi letech manželství v roce 1985 se jim podařilo vycestovat do Jugoslávie, potom strávili tři dny v rakouském uprchlickém táboře a pak už Kanada. Jak spolu vydrželi 35 let v dobrém 
i ve zlém ve světě i v Čechách, kam se nakonec vrátili? „Člověk dělá, co musí. 
A musí přežít," má jasnou odpověď Marta Procházková. Dnes vypráví svůj životní příběh starosta Seletic s manželkou, spisovatelkou, novinářkou a překladatelkou. Jan a Marta Procházkovi.

Určitě jste v Kanadě sledovali události kolem revolučního roku 1989. Co jste si o dění u nás mysleli?

Marta: Všechno jsme to sledovali a obrečeli jsme to, když jsme viděli, jak zvoní klíči. Svým způsobem nám bylo líto, že tam nejsme. V tu chvíli. Ale že bychom se najednou rozhodli, že se vrátíme, to ne. Už jsme měli svůj život a práci v Kanadě. Věděli jsme, že se přijedeme do Čech podívat, měla jsem tu maminku. Poprvé jsme se vrátili v devadesátém prvním.

Jan: To zrovna Rusové dělali převrat. Byl jsem v Čechách se synem. Jakmile jsem to zjistil, tak šup a už jsme byli na hranicích. Naštěstí se jim to nepovedlo.

Procestovali jste spolu kus světa, dvě třetiny Evropy, Kanadu
a USA, jak se stalo, že jste se vrátili do malé vesničky na Nymbursku?
Marta: Já jsem se vrátila 
v devadesátém sedmém jako první za rodinou a za prací. Čtyři roky jsem žila v Brandýse nad Labem a pak jsem se přestěhovala do Seletic. V té době jsem v Kanadě měla na výběr chodit uklízet nebo stát u kasy. Jen co začal fungovat internet, fungovala jsem na něm a našla jsem v Čechách práci, ta ale po mém příjezdu nevyšla. U sebe jsem měla jen pár základních věcí. Nezbývalo mi než zkusit překladatelství a chytla jsem se. Manžel těch šest let ještě pracoval v Kanadě, než za mnou přijel do Seletic, kde jsem mezitím našla domek přes internet 
a přestěhovala se. Tady jsme spolu dodnes.

Vraťme se na začátek cesty, co vás vypudilo z republiky, z domova, z Československa?

Marta: Odjeli jsme celá rodina, synovi bylo pět a půl. Rozhodovali jsme se asi dva roky a rozhodnutí padlo v roce 1985. Hlavním impulsem byl fakt, že syn měl jít za chvíli do školy a my jsme nechtěli, aby se učil na socialistický škole. Nejdřív jsme zkusili získat povolení do Německa, protože jsme oba mluvili německy. To nešlo, protože jsme nesplňovali podmínku: příbuzné nebo původ v Německu. Šli jsme tedy ke komisi pro uprchlíky spojených národů, odkud tehdy 
v létě hodně rodin odcházelo s brekem. My jsme ale uspěli, jednak proto, že už jsem v té době měla napsanou protistátní knihu, rukopis byl uložený ve Švýcarsku, nikdy nevyšel, a také díky mé angličtině, dokázala jsem se domluvit. V té době to nešlo jinak, než přes Jugoslávii. Tam jsme strávili asi měsíc a dostali jsme nové pasy jako uprchlíci od OSN. S nimi jsme přijeli do Rakouska, kde jsme byli přes půl roku.

Jan: Nejdřív jsme tři dny byli v uprchlickém táboře. Tam nám brali i otisky prstů, vyslýchali nás, jestli neznáme nějaké špiony, bydleli jsme dvě, tři rodiny na pokoji. Nic příjemného. Potom jsme se dostali do pensionu 
v Alpách. V tom mezidobí jsme se měli rozhodnout, do které země chceme jít. Do Německa to v tu dobu nebylo možné a ze zámoří jsme si vybrali Kanadu kvůli výhodnému sociálnímu systému 
s ohledem na syna. Interview jsme zvládli a přijali nás. Letenky jsme dostali na bezúročnou půjčku.

Jaké byly začátky v Kanadě, 
v cizím světě?

Marta: Jako vybraní uprchlíci jsme dostali byt na první rok zdarma. Překvapilo nás, že byl plně vybavený až po budík. Měla jsem to štěstí, že jsem sehnala práci po dvou měsících, prodávala jsem boty.

Jan: Já jsem půl roku chodil do školy a učil se angličtinu.

A váš syn začal také chodit do školy?

Marta: Ten také neuměl jazyk, takže ho na tři měsíce (přišli jsme v březnu) poslali do mateřské školy. Čtrnáct dní chodil domů, že dětem nerozumí. Pak to přestalo, přizpůsobil se a od září šel normálně do školy.

Vy jste začala u bot.

Marta: Pracovala jsem 
v obchodě několik let. Bylo tam ještě několik Vietnamek, Polky a také Češka. Jenomže já nejsem prodavačka, neumím dámám pochlebovat, jak jim to sluší. Nakonec jsem odešla s tím, že by v tom byl čert, abych si za čtrnáct dní něco nenašla. Nenašla.

Jan: Oni nás na to upozorňovali, když jsme přišli, že to bude s prací těžké, že je krize. A celá Alberta, kam jsme se přištěhovali, její hospodářství je položené na kolejích, naftě, zemním plynu. Zavírali se těžební závody 
a s nimi služby.

Začínali jste opravdu od píky. Kde jste se uchytil vy?

Josef: Ze začátku berete, co je. Začal jsem na benzínce, potom jsem jezdil autem jako kurýr. V osmdesátém osmém byla olympiáda v Calgary. Tam jsme měli práci asi na půl roku na přípravách stadionu a her.

Byli jste od začátků v Kanadě 
v kontaktu, věděli jste o nějakých Češích?

Marta: Věděli, ale tam to nefungovalo jako komunita. Češi tohle neumí.

Jan: Třeba Poláci si okamžitě vybudovali svoje centrum i s kostely a starali se 
o sebe navzájem.

Marta: Češi o sobě navzájem věděli, znali se, i se stýkali, dokonce jsme dostali půl hodinu týdně na vlastní české vysílání v místní televizi. Dělala jsem tam rádoby dramaturga. Pamatuji si na rozhovor, který jsem pro televizi dělala s Matuškovými, kteří tam přijeli na koncert. Jinak se tam hlavně cpaly dámy, které se chtěly zviditelnit, takže to vysílání ztrácelo smysl.

Novou práci jsem často hledala, když jsme se přestěhovali, hledali jsme totiž domek, abychom mohli mít psa. V Kanadě totiž není zvykem mít psa v bytě, spíš je to nemyslitelné.

Našla jste si tedy další práci?

Marta: Manžel mě dostal 
k sobě jako kurýra a to bylo dobrodružství, protože ještě 
u nás jsem jezdila autem málo, v Kanadě jsem si musela udělat jejich řidičák a nevyježděná jezděte deset jedenáct hodin po velkoměstě. (smích) To byla škola!

Jan Navíc tam už tenkrát bylo devadesát procent aut 
v automatu, jezdilo se na bezolovnatý benzin. Žena byla za automat ráda, že nemusí řadit a dodnes na něj nedá dopustit. Asi po roce se mi podařilo dostat se do unie řemeslníků. To se dá přirovnat k našim odborům, ale funguje to jinak. Každé řemeslo má svou unii, tu si člověk platí 
a ona mu shání práci. Práci jsem dostal osm set kilometrů daleko. Tak jsme se opět stěhovali.

Tam jsou vzdálenosti brány úplně jinak, než u nás, že ano.

Marta: Určitě, u nás se rozmýšlíme, jestli pojedeme do Prahy a tam to je jako si zajet do centra. Calgary bylo čtyřicet na šedesát kilometrů.

A co vaše psaní, věnovala jste se mu?

Marta: Potom jsme taky rozváželi pizzu, uklízela jsem, dělali jsme všechno možné. Sem tam jsem dopisovala do časopisů i českých v Kanadě, Právo lidu. Práce ale nebyla. Potom už jsem vzala do ruky telefonní seznam a zkoušela vše kromě přímého prodeje. Oslovovala jsem nakladatelství, i když jsem neměla školy. Až mě ve městě Swan Hills přijali do místního týdeníku The Grizzly Gazette, což byl trochu rodinný podnik. Byly jsme na noviny dvě. Šéfredaktorku nebavilo psát, spíš se věnovala inzerci. Nastoupila jsem jako reportérka a po roce ze mě udělali šéfredaktorku. Byla jsem vlastně sama, kdo psal do vydání. Články, sloupky mi vyšly také 
v Calgery Herald. (Paní Marta rozkládá noviny po stole – pozn. aut.)

Jak jste opět navázala kontakt s Českou republikou?

Marta: To jsme se ještě přestěhovali z Edmontonu do Calgary za prací. Synovi bylo osmnáct a tam se děti brzy osamostatňují. Bydlel s kamarádem, hrál v kapele. Díky internetu, kde jsem sledovala už české inzeráty, jsem se dohodla na práci u nás.

Stýskalo se vám po Čechách?

Marta: Vůbec. Já jsem brečela, že musím odjet z Kanady. Jsem asi takový typ člověka, který má kořeny tam, kde zrovna bydlí s rodinou. Kanadu jsem si prostě zamilovala. Tu obrovskou zem. 
A lidé jsou tam milí. Ne jako u nás, kde se na vás utrhne prodavačka. Tam by ji okamžitě vyhodili. Ten rozdíl je pořád znát. Češi se trochu změnili, ale ne moc. Změna je více vidět na upravených domcích, než v chování.

JAN A MARTA PROCHÁZKOVI jsou oba ve znamení lva a jako lvi se také uměli poprat s ne vždy snadným, zato pestrým životem. V roce 1985 spolu odešli přes Jugoslávii a Rakousko do Kanady, kde žili a pracovali od roku 1986. Ani předtím jim zahraničí nebylo cizí. „Pracoval jsem pro JZD Tuchoměřice, které si udělalo přidruženou výrobu v Německu, kam jsme jezdili v devětašedesátým na montáže. Pak nás znárodnili," vzpomíná Jan Procházka. A také na polorozpadlý dům v Rychnově mezi Děčínem a Ústí, kousek pod televizním vysílačem Bukovka, kam se sjížděli The Plastic People of the Universe. Na co vzpomíná paní Marta se dočtete v její knize Čtyři životy, kterou pokřtila v roce 2011 v Seleticích, kde se s manželem usadili. Marta se do Čech vrátila 
o šest let dřív, než její manžel, v roce 1997, podle jejich slov s počítačem a peřinou, zařídila časem dům v Seleticích, kde žijí dodnes. V Kanadě se živili jak to šlo, Marta Procházková, která má blízko k psanému slovu, se uchytila také jako redaktorka lokálního týdeníku The Grizzly Gazette, když žili ve Swan Hills 
v Albertě. Pracovala jako prodavačka bot i dramaturg místní televize. Jako překladatelka odešla a jako překladatelka se vrátila. Ani v malé vesnici na okraji okresu nezůstali stranou dění, on je starostou a ona se ujala obecní knihovny a stále překládá. Jsou spolu 35 let, mají syna Marka (33) v Praze, který také překládá.