VIZITKA: Ing. Arch. Jan Pavlíček se narodil 20. prosince 1934 v Městci Králové. Dětství i mládí prožil v Poděbradech. Po ukončení studia gymnázia absolvoval na pražské fakultě architektury a pozemního stavitelství. Nějaký čas pracoval v Okresním stavebním podniku, později založil samostatnou projekční skupinu. Navrhl celou řadu projektů bytových jednotek a dalších staveb. V 70. a 80. letech 20. století byl vůdčí osobností Divadelního spolku Jiří a předním amatérským režisérem. Ochotnické divadlo mu přináší radost, ale bere ho také jako prostředek pro pojmenovávání problémů světa kolem nás. Se svými inscenacemi se opakovaně účastnil Jiráskova Hronova.
Architekt z povolání, divadelní režisér, autor a výtvarník ze záliby. Tak lze heslovitě charakterizovat osobnost Jana Pavlíčka. Svými stavebními projekty ovlivňoval tváře měst a obcí. Už šedesát let náleží do poděbradského ochotnického spolku Jiří. V lázeňském městě organizoval v 70. a 80. letech divadelní život a patří ke spoluzakladatelům festivalu FEMAD.
Jaké byly vaše začátky z hlediska profese architekta?
Po ukončení vysoké školy jsem nějaký čas pracoval v tehdejším Okresním stavebním podniku. Prvním realizovaným projektem se stal obchodní dům v Poděbradech, stojící na rohu Palackého a Havlíčkovy ulice. Potom jsem založil vlastní projekční skupinu a na svět přišly celostátně úspěšné bytové jednotky TC4 (Typ Country) se čtyřmi byty, potom ve variantách se šesti nebo osmi byty. Hodně se jich postavilo na Kutnohorsku nebo Kolínsku. V Poděbradech jsou například u Poděbradských mlékáren nebo v ulici Na hrázi. Nechci se chlubit, ale jsem držitelem několika ocenění. Za projekt rekonstrukce Hálkova divadla jsem dostal titul Budovatel města Nymburka a podobně mi pak byla udělena pocta Budovatel Poděbrad.
V posledních letech vyrostla v Poděbradech řada výrazných objektů, měnících tvář města. Jak se vám líbí současná architektura?
Určitě se mi nelíbí takzvané podnikatelské baroko, které znehodnocuje urbanismus měst nebo kvalitu krajiny. Problémy bývají podle mého názoru i s umístěním nových budov. Ještě na stavební fakultě nás učili, že když se staví dům v proluce, tak by nový objekt měl být v dialogu s okolní architekturou, což dnes nefunguje. Co architekt, to nápad, ale málokdo nyní bere ohledy na sousedy. Například budova zvaná Archa je architektonicky zajímavě řešená, ale vedle už vyrostl hotel, který by podle mého názoru měl patřit na jiné místo. Podobně je tomu s objektem Olymp, který stojí vedle pošty.
Ještě se vraťme k vašim oceněním. Prý jste držitelem státního vyznamenání v oblasti divadla?
Před třiceti lety mi bylo uděleno státní vyznamenání za rozvoj českého divadla. Došlo k tomu u příležitosti stého výročí otevření Národního divadla. Další ocenění přišla v posledních letech z města a od domácího divadelního souboru.
Pokud vím, tak patříte k lidem, kteří se setkali s Janem Werichem. Můžete zavzpomínat?
Začátkem šedesátých let jsme chtěli s několika studenty vysoké školy elektrotechnické, která tehdy sídlila na zámku, připravit slavnou Vest Pocket Revue od Voskovce a Wericha. Nejprve padl nápad, aby nové písničky do této hry složil Jiří Šlitr. Ten odmítl, takže jsme ještě oslovili otce českého šansonu Jaroslava Jakoubka. Skladatel nebyl proti, přijel do Poděbrad a podle mých textů složil 10 hudebních čísel.
A co Jan Werich, souhlasil?
Získali jsme na něho kontakt a došlo k návštěvě. Jak známo, bydlel v Praze na Kampě, v ulici U Sovových mlýnů. Kupodivu ho při našem setkání nejvíce zajímal pojem lidové umělecké tvořivosti. Na závěr povídání nám na tohle téma úžasně zahrál svoji bajku. Nakonec ale vše dopadlo jinak. Dostal jsem dopis, ve kterém mě mimo jiné sdělil: Když umíte napsat s Jakoubkem deset písniček, tak si dopište i to ostatní. Nezbylo nic jiného, takže vznikla Nalezená revue.
V divadelním souboru Jiří zastáváte především funkci režiséra, ale píšete texty k písničkám a připravujete scénické návrhy…
Zhruba padesát let spolupracuji se skvělým muzikantem Josefem Jínou. Obvykle napíšu text a on k němu skládá hudbu. Za tu dobu přišlo na svět asi devadesát songů. Písničky zařazuji do svých her, musí být funkční, musí korespondovat s dějem. Díky své profesi navrhuji ke hrám, které režíruji, ale i k inscenacím jiných režisérů, scénografická řešení. Naposledy to bylo ke hře Uklizený dům.
Nelze však opomenout další vaši výtvarnou zálibu – malování…
Zase bychom se museli vrátit na stavební fakultu, malování samozřejmě patřilo ke studiu, dokonce jsme se zabývali sochařinou. Zkoušely se různé výtvarné techniky, takže základy mám ze školy.
Se zájmem veřejnosti se setkala vaše výstava akvarelů zaniklých Poděbrad nazvaná Nostalgie času. Staré město zřejmě patří k vašim láskám?
Doktorka Jana Hrabětová z Polabského muzea mně poskytla staré fotky s úžasnými motivy, nádherný materiál. Malování se tak stalo podivuhodným dobrodružstvím. Některé motivy mohu namátkou připomenout: zmizelý vodní mlýn, který stával pod zámkem, nebo zbouraný městský pivovar. Poděbrady mám rád a proto tvrdím: hlavní město je to, ve kterém žiji.
Budete v návratech proti proudu času pokračovat?
Na podnět, který přišel z Polabského muzea, chci připravit výstavu akvarelů, která připomene starou Prahu. Expozice by měla být k vidění někdy na podzim, opět v muzeu.
Vaší oblíbenou technikou je zmiňovaný akvarel…
Akvarel bývá někdy označován za nejobtížnější malířskou techniku. A těch způsobů malování je zase mnoho. Jedním z nich je nanášení barvy přímo na navlhčený podklad. Barvy se rozpíjí a vytvářejí pozoruhodné efekty. Mám určitou výtvarnou představu, ale nikdy nevím, jak přesně se barvy nakonec rozplynou a prolnou. Jak praví klasik: Nemaluji akvarel, vše je náhoda.
MILAN ČEJKA
