Ostatně řadu let pravidelné připravuje ve městě koncerty krásné hudby. „Zřejmě mám hudbu zakódovanou v genech, protože můj děda byl skvělým vojenským klarinetistou. Muzicírování se přenášelo i do dalších generací, maminka měla nádherný alt. Další podněty přinášeli skvělí pedagogové na Městské hudební škole B. M. Černohorského v Nymburce. Chodil jsem do houslí, později přišel na řadu klavír a další aktivity. Na vyšších stupních škol se mi vše hodilo," říká úvodem v rozhovoru pro Nymburský deník.

Málokdo možná ví, že v padesátých letech jste spolupracoval s Divadelním spolkem Hálek, můžete na tyto aktivity zavzpomínat?

Začínal jsem jako houslista divadelního orchestru. Soubor měl v té době dobrou uměleckou úroveň, vedli ho tři režiséři a působilo zde několik skvělých zpěváků. V divadle se tehdy totiž uváděly hlavně operety. Například při sborových scénách vystupoval sbor Hlahol. Když tehdejší dirigent Antonín Hofman onemocněl, připadla mi na čas i dirigentská funkce. Nastudovali jsme v těch letech zhruba 13 operet. Nakonec došlo i na skládání scénické hudby k jiným hrám. Pokud si vzpomínám, tak v sezóně přicházel Hálek každých 14 dní s nějakou premiérou.

Nelze také zapomenout na vaši bohatou pedagogickou činnost…

Jako učitel jsem začínal od píky na základní škole v Kostomlatech, potom přišla přeložení do Netřebic, Křince a do Sadské. Mojí snahou všude bylo založit pěvecký sbor. V roce 1956 pak začalo moje působení na nymburských středních školách gymnaziálního typu. Dodám, že k mým předmětům patřil dějepis, tělesná a hudební výchova.

Pokud vím, tak díky vaší iniciativě byly v Nymburce před lety odhaleny pamětní desky hudebním skladatelům Václavu Kálikovi a B. M. Černohorskému. Jak k tomu došlo?

V roce 1971 se připravovala oslava dvou Kálikových výročí. Ovšem za velkých problémů, protože tento skladatel a dirigent ideologicky nevyhovoval tehdejšímu režimu. Nakonec se vše podařilo uskutečnit. Podobně tomu bylo v roce 1984 s deskou věnovanou skladateli Bohuslavu Matěji Černohorskému. Připomínalo se tři sta let od jeho narození a vedení školy mě nechtělo na slavnostní akt odhalení ani uvolnit. Jak někteří pamatují, taková byla doba. Mám radost, že obě desky jsou stále v dobrém stavu.

Několik let jste také působil jako violista, moderátor a archivář Středočeského symfonického orchestru…

Nejprve jsme se přestěhovali do Poděbrad a hned došlo k mému zapojení do zdejšího hudebního života. V orchestru jsem hrál na housle nebo na violu, někdy došlo i na moderování některých koncertů. Navíc mě vedení orchestru požádalo, abych spravoval obsáhlý archiv. Při mém působení byly archiválie v pořádku. Nyní jsou ve skladu technických služeb, kde nemají dobré podmínky. Snad ale dojde k umístění archivu do prostor Lázní Poděbrady.

Kdy došlo k založení Společnosti Otakara Vondrovice, která pořádá cykly koncertů krásné hudby?

Se založením společnosti pomohl dirigent Jan Mária Dobrodinský. Tehdy to byl ještě Kruh přátel hudby. Od roku 1993 se pořádaly koncerty na Kolonádě nebo v kostele Povýšení sv. Kříže za podpory probošta Františka Lukeše. Společnost nese jméno vynikajícího klavíristy a lékaře, ostatně na poděbradském Riegrově náměstí mu byla odhalena pamětní deska. Letos už pořádáme dvacátou koncertní sezónu. Rádi mezi sebou uvítáme další příznivce krásné hudby.

K vašim aktivitám patří i tzv. Večery muzikoterapie v poděbradských lázních. Můžete nám je přiblížit?

Hudba má tu moc přispívat ke zlepšení našeho zdraví. Samozřejmě, že posluchači musí být léčivým tónům přístupní. Výhodou je určité emocionální vybavení. Večery pro skupiny pacientů se pořádají od roku 1993 a od té doby je navštívilo přes tři tisíce klientů. Chci věřit, že programy budou pokračovat i letos na podzim.

Vaše dlouholetá práce na poli kultury se dočkala několika ocenění. Můžeme si je připomenout?

V roce 2006 mi Město Nymburk udělilo vyznamenání Nymburský lev 1. třídy za obětavou celoživotní činnost v oblasti hudby a pedagogiky. O rok později jsem obdržel od Města Poděbrady Křišťálový štít Otakara Vondrovice za výrazné umělecké aktivity.
Od roku 2011 patřím k Čestným občanům našeho města. Z každého uznání mám velkou radost, velmi za ně děkuji a všech si považuji.

MILAN ČEJKA