Stanislav Měchura je nevidomý už od dětství. Měl vrozenou vadu, která ho přivedla do černého světa plného fantazie. Na Základní umělcké škole v Poděbradech už jedenáctým rokem vyučuje kytaru a akordeon, ale umí hrát i na piáno a harmoniku. Také ladí klavíry a hraje v orchestru.
Jeho představy jsou vizuální, ale i dějové. Z dětství, kdy ještě viděl, si pamatuje obrysy a tváře svých blízkých.

Jak jste se dostal k práci učit hrát děti na kytaru?

Když jsem chodil do deváté třídy, zajímala mě spousta věcí, především přírodní vědy, astronomie. Chodil jsem na přednášky a do hvězdárny, ale na nic z toho jsem neviděl. A tak jsem se začal učit na kytaru. Nakonec bylo rozhodnuto, že se mám živit hudbou a dnes jsem za to velice rád.

Jaký je pro vás nejdůležitější smysl?

Sluch je pro mě velice důležitý, ale nejdůležitější pro mě je paměť. Člověk s takovýmto handicapem si musí pamatovat hromadu věcí, které si obyčejný člověk vůbec pamatovat nemusí, například kolik je kde schodů, či kdy jede metro.

Představujete si své žáky?

Ano, také cítím, jakou mají lidé vůni či co mají na sobě. Potom s nimi mám také kontakt pomocí kytary. Brnkám si s nima a učím je, kde dělají chyby.

Skládáte sám nějakou hudbu?

Skládám. A také mimo školu hraju. Chodím třeba hrát na Karlův most. Baví mě to a je to vlastně i část mé obživy. Jsem tam na vzduchu a mám kontakt s ostatníma lidma. Dále hraju v orchestru na různých zábavách.

Žijete v Praze. Jak se tam orientujete?

No, občas nastanou situace, kdy si musíte dopravu nahradit dopravou jinou. Mám hůl, ale psa nemám, nemyslím si, že by mi pes v takových situacích pomohl. Možná by se i děti toho velkého psa bály. Já mám psy rád, ale musím být celou dobu ve třídě a pořád cestuju. Pochopím, když je někdo osamnělý a pořídí si psa. Pro mě by to nebylo vhodné. Když nastane nějaký problém, používám GPS navigaci. Zavolám jim a oni mi řeknou, kam mám zahnout, kudy jít.

Co berete jako největší překážku v našem světě?

Lidi. Nejhorší je, když mě lidé navigují špatně. Tak jdu třeba na úplně obrácenou stranu. Jde o nezájem a nepochopení. Už to ale není tak špatné jako dříve.

Jak si představujete barvy?

Některé barvy v době, když jsem ještě viděl, si pamatuji. Vím, jak vypadá červená nebo modrá. Červená je taková zářivá. Modrá taky, to je nebe nebo voda. Žlutá je taková jedovatá a zelená je tráva. Fialová, to je třeba blesk. Pamatuji si ještě na čas, kdy jsem trochu viděl a skládal Rubikovu kostku. Postavil jsem jednu stěnu a kamarád mi řekl, že na ní mám čtyři žluté a tři bílé a mě to vlastně připadalo uplně stejné.

Představujete si třeba nějak stromy?

Nemusím si je představovat, vím jak vypadají. Kmen a koruna. Přesně to říkám žákovi: Hele, chceš hrát dobře na kytaru? Podívej se kolik tu je kolem nás stromů. Rostou tak padesát let. Nemusíš hrát padesát let na kytaru, ale musíš vnímat ty trvalé hodnoty. Snažím si to všechno představovat v hranici toho, kde jsem se já nalézal, když jsem na to viděl.

Jaké barvy ještě vnímáte?

Pomocí svého vnímání rozliším bílou, černou, žlutou a červenou. Červená je jas, jako sluníčko ráno. Mě vždycky lákalo u moře ráno jít a podívat se na východ slunce. Jsem tam každých 14 dní. Barvy mám moc rád. Já bych si skoro neuměl představit, že bych byl barvoslepý. Jsem skoro slepý, neříkám uplně slepý, protože dokud vidím světlo, vnímám světlo. Někdy mě ten zbytek zraku tak mate, že bych raději někdy neviděl nic a raději se orientoval sluchem a hmatem.

Pamatujete si lidi, které jste znal? Máte je v živé paměti nebo se vám pomalu vytrácejí?

Pamatuji si je podle oblečení, hlasu a velikosti. Pořád se snažím si přehrávat film ve své hlavě. Vzpomínám na babičku a tátu, živě si je pamatuji. Tak jednou za měsíc se mi odehrávají různé příběhy, třeba jak jde babička s nůší jablek na zahradu. To mě dostatečně evokuje tuto představu. Vím, jak vypadá. Myslím si, že to vím.

Vy jste asi hodně komunikativní.

Já mám vždycky takový pocit, že mezi vámi a mnou jsou neviditelné nitě a ty nitě se musí propojit. U mě v hlavě musí končit a u vás v hlavě musí také končit. A aby ta komunikace, ta nit toho hovoru tekla ode mě k vám a od vás ke mně.

Hodně cestujete. Kde všude jste byl?

V Evropě skoro všude. V Americe v Dominikánské republice a v Africe v Egyptě, Tunisku, Maroku. Také v Turecku v Asii.

Co si pamatujete z cest?

No třeba loni jsme byli v Norsku. Já jsem snad v životě větší borůvky než v Norsku „neviděl“. I to byl pro mě veliký zážitek. Ošahal jsem si ji a řekl,: „Tak ty jsi borůvka?“ a snědl ji. Byla krásňounká a slaďounká, asi tmavomodrá. Nebo když jsme byli v Dánsku, tak jsme šli do jedné veliké dřevěné hodpody U mořské víly na pobřeží. Pivo mi tam vůbec nechutnalo a stálo 46 dánských korun, což bylo 160 českých. Chutnalo jako krušovická desítka. To jsem měl opravdu po náladě. Asi nejvíce mi chutnal Haineken na Kanárech.

Také jste prý sportoval. Co to bylo za sport?

Rád jsem plaval, plaval jsem přes Máchovo jezero. Zkoušel jsem létat na rogalu, chtěl jsem cítit ten pocit být ve vzduchu. Zkoušel jsem i lyžovat, ale to mi moc nešlo. Bavili mě míčové sporty a potápění. Být najednou někde uplně jinde.

Máte rád kulturu? Chodíte na výstavy, do divadel?

Ano rád. Mě na divadle vždycky lákala kultivovanost toho prostředí. Nejraději jsem seděl v první řadě. Mohl jsem si natáhnout nohy a měl jsem pocit, jako kdyby mě děj vtáhl k sobě do celé té hry. Cítil jsem kulisy, kostýmy a vůně žen. Cítil jsem dech divadla. Navštívil jsem výstavu soch v Oslu. Na každou z těch soch jsem si mohl sáhnout. Ty sochy představovaly matku se svým dítětem. Připadalo mi, že mají děj a chtějí něco říct.

Jaké máte rád hry?

Miluju klasiku. Karla Čapka, Molliera, Čechova. Klasiku poslouchám i v hudbě. Mám rád, když zachycuje nějaké poslání hudby a dá se vystopovat melodie (smích).

Vnímáte něco jinak než obyčejný člověk?

Určitě. Například cítím překážky. Je to můj abstraktní pocit, ale když jdu proti zdi, ucítím ji.

Berete svou slepotu jako handicap?

Jistě. Nejsem zastáncem toho, že to nevadí. Samozřejmě si musím poradit a pomoci hlavně sám. Určitě to handicap je, zabere to více energie při cestách a mnohem více soustředění. Opravdu člověk občas vleze někam, kam nemá. Je to handicap, ale dá se s tím žít.