Ve velmi těžkém stavu byl v uplynulých dnech převezen do metropole z Kolína. Lékaři mu už ale nedokázali pomoci, k těžké pneumokokové meningitidě se totiž přidalo selhání orgánů.

„Moc nám nyní pomáhá občanské sdružení Nahlas; do pondělka od něj máme i zaplacené bydlení v Praze. Jsou tam výborní lidé a chtěla bych jim moc poděkovat. Také nás prostřednictvím té nadace podporují lidé, kteří v minulosti prožili něco podobného. Bez nich by to bylo na zhroucení,“ řekla Honzíkova matka Šárka Kočvarová.

Otec Jan Majer přikyvuje. „A teď bychom zase chtěli pomoci my,“ plánuje. Proto se nezdráhá vypravovat o svém těžkém údělu do televizních kamer. „Určitě to neděláme proto, že bychom se chtěli zviditelnit. Nemíníme ale mlčet, když úsilí prosadit bezplatné očkování proti pneumokokovi můžeme pomoci alespoň tím, že se bude mluvit o tom, co se Honzíkovi přihodilo. A také chceme upozorňovat lidi, aby nepodceňovali příznaky nemocí svých dětí, i když zprvu vypadají jako neškodná rýma či chřipka,“ dodala Šárka Kočvarová.

Oba také vědí, že až opustí Prahu, jejich cesty by měly vést k doktorům, aby si sami nechali udělat výtěr nosu, zda se uvnitř neuhnízdily nebezpečné bakterie. Pneumokok se totiž šíří kapénkovou infekcí, takže není vyloučeno, že se nákaza přenesla i na ně. „Já musím k lékařce do Žehuně, kde jsem se přihlásila k pobytu u Honzovy sestry,“ plánuje úterní cestu Šárka Kočvarová.

„A já pocházím z Opolan, takže spadám pod Libici nad Cidlinou,“ dodává její partner Jan Majer. Děti sestřenice, u níž dosud bydleli v Cerhýnkách, už na takových testech byly. A rodina už nakupuje vakcínu, i když stojí majlant.

Ani v jednom z uvedených míst ovšem oba partneři zřejmě nezakotví natrvalo. Chtějí jít tam, kde se jim podaří najít bydlení a práci pro oba. „Rádi bychom zůstali v Praze, pokud to bude možné,“ maluje si začátek nového života paní Šárka. A s přítelem plánují, jak by bylo krásné, kdyby se jim podařilo vytvořit domov, kterým by se rozléhal dětský smích.

Miminko už mít nemohou – rádi by si ale vzali z dětského domova Šárčiny děti z předchozího vztahu, osmiletého Mirka a o rok starší Sabinu, a společně je vychovávali. „Sabinka už se ptala, jestli by Honzovi mohla říkat táto,“ svěřuje se roztřeseným hlasem paní Šárka. A to, že se jí při tom lesknou oči, určitě nezpůsobily jen paprsky slunce za oknem…

Pro okolí místa, kde rodina momentálně pobývá, je zpráva o jeho úmrtí šok. „Rodinu jsem neznala, asi tu nejsou dlouho, ale je to strašné. Takový malý cvrček…“ kroutila hlavou padesátiletá obyvatelka Cerhenic. „Z této informace jsme v šoku. Okamžitě jsme reagovali tak, že jsme pověřili předsedkyni sociální komise, aby se celou záležitostí zabývala, spojila se s hygienou a společně s úřadem městyse přijaly nezbytná opatření k tomu, abychom zamezili případnému šíření infekce, která k nám byla patrně deportována,“ uvedl starosta Marek Semerád a zároveň rodině vyjádřil upřímnou soustrast.