První skupina návštěvníků postává na nádvoří loučeňského zámku a čeká na prohlídku. Z amplionů vyhrává internacionála, v oknech jsou vylepené vlaječky se srpem a kladivem a nad vchodem volá na příchozí z rudého transparentu optimistický nápis: Mír, svoboda, nezávislost všem národům! Ostatně zrovna tohle bychom podepsali klidně i dnes, kdy si připomínáme 27 let života nesvázaného s komunistickým režimem. Problém je však 
v tom, že svoboda a nezávislost byla za komunismu pouhou proklamací. Tahle kapitola v dějinách českého národa má úplně opačné atributy: nesvobodu a závislost…

Vraťme se ale rychle na nádvoří. Zámecké dveře se otvírají, přichází zapálený mladý svazák, vítá přítomné soudruhy na dalším turnusu školení a vede je do zámku, aby je ubytoval, vysvětlil jim, jak bude jejich pobyt probíhat, v kolik hodin kam půjdou na oběd, odkdy je noční klid, co se smí, 
a hlavně nesmí. Žádá, aby soudruzi dodržovali všechny pokyny, nejsou jediný turnus, který se tu školí. Během svého výkladu občas okřikne některého soudruha nebo soudružku, aby kupříkladu nesmrkali, když hovoří (bohužel to byl zrovna zástupce Nymburského deníku), nesvačili či aby chodili v papučích, poněvadž na zámku mají čerstvě vytřeno. „A to by vám naše soudružka uklízečka dala!" říká výhružně. Dospělí se uculují, zatímco děti si průvodce zkoumavě prohlížejí: má to být přece fór, ne?

Samozřejmě, že retroprohlídka připomíná život za komunismu s velkou nadsázkou. Kastelán Vratislav Zákoutský uvedl před jejím zahájením „Nechceme si dělat legraci. Naším mottem je: Přijďte si zavzpomínat, ať nezapomeneme."

Mončičáci, céčka, Rubikova kostka, pionýři, svazáci… Zámek Loučeň ukázal, co by bylo, kdyby 17. 11. nebylo

Retroprohlídky na loučeňském zámku u příležitosti 17. listopadu jsou návratem do každodennosti zámku za komunistického režimu, kdy barokní památka sloužila jako školící středisko. Jsou absurdní podívanou, při níž dospělí vzpomínají 
a děti se diví.

Socialistické retroprohlídky jsou přitažlivou, originální formou, jak si připomenout výročí 17. listopadu. Starším návštěvníkům umožňují nenásilným způsobem zavzpomínat na dobu jejich mládí, na mončičáky, rubikovu kostku, céčka, ale také mávátka, budovatelská hesla, uniformitu tehdejší doby. Děti zjistí, s čím si hráli jejich rodiče, dozvědí se, kdo to byli pionýři a uvidí i první elektronické hry.

„Víte, co je to mončičák?" zeptali jsme se na začátku prohlídky skupinky 10 –12letých dětí. Zatímco Klárka a Sára krčí rameny, Honzík je v obraze: „Je to plyšák," odpoví suverénně.

Co se vybaví dospělým, když se řekne život za socialismu? „Strašně dlouho jsme čekali na byt, a pak ho zařídit bylo těžký. Nebylo nikde nic, na všechno se stála fronta, na banány, na dětské kočárky," vzpomínají Helena a Josef z Prahy.

Po skončení hodinového „socialistického školení" se zeptal Nymburský deník dětí na dojmy. „Líbilo se mi to. Ale nechtěl bych v tý době žít. Lidi museli víc poslouchat," říká rozhodně Honzík z Prahy. „Mně by vadila ta hygiena, ten toaleťák byl jak smirkový papír," ošívá se Sára a s ní 
i Klárka a Ondra. A vůbec, tenkrát nebyly mobily!

„Nechceme si hrát na historický ústav. Připomínáme každodenní život na zámku v době socialismu zábavnou formou. Samozřejmě jsme za účelem výstavy shromáždili spoustu dalších předmětů, dětské hračky, věci denní potřeby," vysvětluje kastelán Vratislav Zákoutský a vzpomíná, že jeho oblíbenou hračkou byl Logik, první počítačové hry, 
a nečekaně i všeobecně neoblíbené kubánské pomeranče. „Ta doba byla pozitivní v jediném, a sice že jsme bylo mladší," říká kastelán. Podle něj je nesmírně důležité se k minulosti vracet, neboť občané, kteří neznají svoji historii, jsou donucení prožít si ji znova.