Pár minut před zápasem se před televizí jedné 
z nymburských restaurací krčilo jen pár skalních fanoušků hokeje. Začátek čtvrtfinále byl ve tři odpoledne pro některé fandy evidentně příliš brzy.

Ale to se rychle změnilo. Fanoušci ve slušném počtu nakonec dorazili. Ovšem stejně jako ti, kteří seděli v televizním hledišti od začátku, nikdo neviděl první gól utkání. Televizní signál se na několik minut zasekl. Úplně všude. 
A hráli jsme v oslabení. „Tak naladíme internety," chopili se mladší svých přístrojů a za chvíli hlásili, že jsme skutečně dostali první branku. Zatímco my si na obrazovce vychutnávali „zamrzlého" českého obránce a už několik minut svítící stav 0:0.

Za stavu 0:1 se ještě nic neděje, ale nefandí se s takovým gustem. Naštěstí Rolinek silou vůle a mocí pohledu desítek tisíc tlačících českých očí dostal puk za brankovou čáru na 1:1 a první „záchodová" pauza v zápase byla neutrální.

Druhá třetina znamenala pro fanoušky i v nymburské hospodě příběh, pro který se na hokej s přáteli a kamarády chodí. Nejdříve strach o brutálně napadeného Sobotku. „To je ale prase," zněl jeden
z mála publikovatelných výroků na adresu amerického kapitána, který po zbytečné surovosti po právu zamířil do kabin. „To byla vražda," konstatoval pak po třetině v televizním studiu Petr Vichnar. 
A měl pravdu.

Ale zpět do druhé třetiny za stavu 1:1. Pak už šlo všechno 
k lepšímu. Pětiminutová přesilovka nám přinesla dva nádherné góly a mezitím dlouhou diskuzi kolem neuznané branky Romana Červenky. Ale nic nevadilo, na konci báječného úseku rozvlnil síť bombou Ondřej Němec a za stavu 4:1 už by se v restauraci nenašel člověk, který by nevěřil v náš postup.

O přestávce dorazili další přátelé z práce, postěžovali si na vedro, které jim vadí při práci, způsobuje žízeň, kterou ihned svižně hasili nymburským, plzeňským, ale hlavně českým mokem s pěnou. 
A chystali se na závěrečné oslavy postupu do bojů o medaili.

Celou třetí třetinu to vypadalo, jakože pohůdka, jasno, klídek, slunce v duších a na hokejkách. Až do poslední minuty. Amíci ve hře bez brankáře rozpoutali peklo a dvakrát dokázali překonat jinak vynikajícího gólmana. „To ne, že ne?" obracel se na mě kolega sedící vedle, nenápadně ruce sepnuté do hokejové modlitby za posledních pár vteřin. Sousedka u stolu posledních pár vteřin zápasu používala výlučně jednu větu: „Odpalte to!"

Dobrá věc se podařila a české fanoušky čeká bouřlivý víkend nejen díky předpovědi počasí. Ještě předtím jsme 
v hospodě hlasitě svýma rukama poklepali na dřevěné desky stolů, takřka tiše vyslechli národní hymnu a začali přemýšlet, co vymyslí Růža za změny na semifinále.

Když jsem pár minut po utkání přecházel nymburské náměstí v letitém národním dresu s číslem 39 a nápisem Hašek, několik kolemjedoucích aut na mě zatroubilo a řidiči i všichni ostatní ukazovali z okénka vztyčený palec nahoru. Ano, byl to opravdu vítězný palec. Rád jsem gesto
s úsměvem na tváři a stále se třesoucí duší opětoval…