„Koupil jsem si tady z důchodu hromádku uhlí, abych mohl občas vevnitř zatopit. Jednou v noci, když už byla zima, šel jsem si lehnout dovnitř, ale mám tam jen žebra z postele, spát se na tom nedá. Jinak spím na dvorku v autě. Takové příbuzné, kteří by se o mě postarali, nemám a nikdo z obce tu taky nebyl. Já už jsem zralý na psychiatra," říká třiaosmdesátiletý Josef Kohout, rodák z Rašovic.

Na první pohled působí jeho vyprávění jako příběh člověka, ke kterému se celý svět obrátil zády a po přírodní katastrofě jej všichni nechali na holičkách. Podle Aleše Hrubého, starosty Budiměřic, pod něž Rašovice patří, je ale všechno trochu jinak. „Pan Kohout je dost svérázný člověk. V době povodní jsme mu zaplatili ubytování v Nymburce na učilišti. Později jsme mu zdarma přistavili tři kontejnery a dobrovolníci pomáhali vyklidit byt od celoživotního nepořádku. Má zapůjčené dva vysoušeče a nabízeli jsme mu veškeré vybavení, například pohovky, postele 
a další věci. Všechno odmítl, že už to má s někým vyjednané. My už nevíme, jak mu jinak pomoci," vypráví druhou stránku příběhu Hrubý.

Podle něj se pomoci snažil také syn pana Kohouta, který nahodil část zdí, které se musely kvůli povodni otlouct. „Chtěl mu tam pomáhat více, dokonce mu nabízel i zařízení pobytu v seniorparku. To všechno pan Kohout odmítl, nakonec se synem ostře pohádali a nyní se nestýkají," říká starosta.

Na jedné věci se však starosta i Josef Kohout shodnou: všechno začalo červnovou povodní. „Byl jsem ubytovaný 
v Nymburce na učilišti. Tam mi však praskl vřed a záchranka mě musela převézt do nemocnice, kde jsem zůstal asi pět dnů. Pak jsme se vrátil domů a tady nic nebylo. Ti, co tady pomáhali s vyklizením, vyházeli i užitečné věci, třeba i desetikilovou plynovou bombu. I to dobré a použitelné zmizelo v kontejnerech," krčí rameny Kohout.

Podle starosty šlo jen o nepořádek, který v domě pan Kohout celoživotně shromažďoval.

Pan Kohout podle svých slov žije ze svého desetitisícového důchodu. „Už jsem si objednal z nějakého letáku matrace,abych tu aspoň něco měl. Až to uvnitř doschne, musí se udělat podlaha. Ale nevím, kolik za to řemeslníci budou chtít a jestli na to budu mít. Ale je pravda, že tu byli z Adry a mám jim poslat nějaké kopie účtenek, toho, co jsem si po povodni sem nakoupil a nějaké peníze mi prý pošlou," říká důchodce, který zatím celé dny sedí na zápraží, luští křížovky a poslouchá rádio.

Ani jeho slova o penězích ale prý nejsou příliš pravdivá. „Dohlíželi jsme jako obec, aby dostal peníze za pojistku a ty už opravdu dostal," tvrdí starosta Hrubý. Ten také říká, že pan Kohout ve svém věku už také zapomíná. „A mění názory každý den, opravdu to 
s ním není jednoduché," uzavřel Hrubý.

Pan Kohout se však cítí být ošizen. „Prý nic nedostanu, dokud se o mně nebude psát 
v novinách. Tak uvidíme," krčí rameny Kohout.