Staré město je kolem dokola obehnáno mohutnými hradbami. Bohužel jenom zvenčí si prohlížíme pevnost Kasbah, která se tyčí na útesu vypínajícím se nad Atlantikem. Celé opevnění patří k památkám chráněným organizací UNESCO.

Dalším cílem se stává monumentální Hasanova věž z konce 12. století. Nejvyšší stavba v Rabatu se vypíná do výšky 44 metrů. Původně zde prý ještě stála velká mešita, ale zničilo ji zemětřesení. Zůstalo jen velké množství nosných sloupů. V sousedství věže se nachází nově postavené Mausoleum Mohameda V. Podle počtu zájemců lze soudit, že objekt patří ke zdejším turistickým lákadlům. Místní ho považují za významnou náboženskou svatyni a patří k několika málo islámským objektům, které mohou navštívit i ti, co nevyznávají učení proroka Mohameda.

V katakombách mauzolea jsme si prohlédli zdobené hrobky marockého krále Mohameda V. a jeho dvou synů, krále Hassana II. i prince Abdallaha. V branách stojí čestná stráž a všude v okolí se pohybují policisté. Vedle mauzolea je umístěna medresa, ta už přístupná není. A máme také smůlu, protože královský palác není momentálně přístupný turistům, jelikož v těchto dnech zde sídlil král Mohamed VI. Takže na nějaké fotografování nejde ani pomyslet.

Do programu zájezdu patřily i polední návštěvy restaurací. Samozřejmě, že to byla příležitost ochutnat typickou marockou kuchyni. Oběd se tady obvykle skládá z předkrmu, hlavního jídla a ovocného dezertu. První chod nabídl směs vařené zeleniny s pikantní omáčkou a marockým chlebem. Potom číšníci servírovali pokrm zvaný kefta, což byly dušené kuličky z mletého kuřecího masa, jemně okořeněné orientálním kořením, které doprovázela skvělá chuť rajčatové omáčky. Právě v ní se prý kuličky pomalu dusí a také podávají.

Polední menu ukončil velký talíř, kterému dominovaly pomeranče a banány. Zbývá podotknout, že v restauracích a hotelech pracují převážně většinou muži. Od recepce, přes různé služby až k úklidu vnitřních i venkovních prostor. Jen nakrátko navštěvujeme část města zvanou Salé. A tady se snad zastavil čas v okamžiku, kdy vstupujeme branou do mediny. V tu chvíli na vás dýchne středověk. A o Evropana tady skoro nezavadíte.

V 17. století se této enklávy zmocnili piráti a vyhlásili zde samostatnou pirátskou republiku Bou Regres. Nadlouho se stali postrachem celého Středomoří. Tento stav trval až do 19. století. Pro zajímavost: zajatcem pirátů zde byl nějaký čas i skotský námořník Alexandr Selkirk. Jeho dobrodružné vyprávění zachytil Daniel Defoe ve slavném románu Robinson Crusoe.

Odpoledne nás čeká tříhodinová cesta do města Fes. Jedeme nejprve plochou, později mírně zvlněnou krajinou, jen řídce porostlou keři nebo osamělými stromy. Patří sem však i olivové háje nebo korkové duby. Rostou zde i zvláštní stromy zvané argánie trnité, které jsou rovněž pod ochranou organizace UNESCO, z jejich ořechů se získává arganový olej. V potravinářském využívání se plody ještě praží, při kosmetickém užití se ořechy zpracovávají v přirozeném stavu.

Ale o tom se ještě zmíním v některém z dalších dílů cestopisu. Příště zavítáme do starobylého města Fes.