Nemohl usnout. Co ho asi první den ve škole čeká? Jiřík Lazar z Kovanska šel totiž jako další stovky prvňáčků v pondělí ráno poprvé do školy. Ale u Lazarů se do nového prostředí těšili dva. Kromě Jirky měla poprvé do školky nastoupit i jeho tříletá sestřička Anička.

Bylo půl sedmé ráno a u Lazarů byli už hodinu vzhůru rodiče. Na stole v kuchyni stály dva hrnečky s teplým čajem a snídaně. Jiřík s Aničkou ještě spali.
„Tak jdeme na to," řekla Marie Lazarová a vyzvala mě, abych za ní stoupala do prvního patra domu, kde jsou pokojíčky obou dětí. Maminka zamířila nejprve do pokoje školáka. „Jiříčku, vstávej! Jdeš poprvé do školy," vyzvala paní Lazarová svého synka a dala mu na probuzení pusu. Ve druhém pokoji zatím malou Aničku budil tatínek. Po chvilce se obě děti pomalým rozespalým krokem vydaly do koupelny. „Já jdu do školy," pochlubila se malá Anička 
a tatínek ji opravil, že jde zatím jenom do školky. „Jirka bude chodit do Nymburka na Komenského, kam jsem také chodil do školy. Dokonce mají třídu tam, kde jsme my měli hudební výchovu. Je to zvláštní pocit, všechno se tam za tu dobu změnilo," zavzpomínal Vít Lazar.

Každodenní vstávání čeká 
s dětmi právě jeho, protože manželka bude dojíždět do práce do Hořátve a musí vstávat už v půl páté. „No, nechci to tu vidět, až tady nebudu," říká sice s obavou, ale s úsměvem maminka.

Jirka prý v neděli večer špatně usínal, takže se mu 
v půl sedmé ráno vstávalo velmi těžko. I u snídaně ještě mnoho nemluvil. Ale rodiče na něj prozradili, že od malička chce být mašinfírou. „Je to takový mechanik. Pořád něco montuje a od malička, když vidí vláčky, je celý bez sebe," říká tatínek. „Táto, nejde mi ten traktor. Došly v něm baterky," nechá se konečně slyšet prvňák. „Tak to vidíte," odvětil tatínek.

Čas se nachýlil a kolem sedmé ráno už celá rodinka stojí
v předsíni domu a obléká se. „Jirko, slib mi, že se vždycky podíváš do zrcadla, než půjdete do školy, abys věděl, jak seš upravený," vyzývá malého školáka maminka a mezitím obléká bundu Aničce.

Vyjíždíme od domu směrem na Nymburk. Auto Lazarových míří k Mateřské škole Větrník v Okružní ulici. Tam nejdříve rodiče odvádí poprvé v životě do školky Aničku. Má sebou pro jistotu svou oblíbenou plyšovou kočičku, aby se ve školce necítila tak sama. „Maminko, pojď tam se mnou," říká usměvavá holčička, které v tuto chvíli trochu úsměv „zamrzl" na rtech. Přesně ve chvíli, kdy si uvědomuje, že nebude chodit do té samé školky jako bráška a že ji čeká úplně nové prostředí. „Za chvilku si pro tebe zase přijdeme," říká paní Lazarová 
a Anička bere kočku do ruky 
a mizí ve střídě. „Jdeme!" zavelí tatínek, než si dcerka všimne, že je najednou v novém prostředí akorát se svou kočkou.

Lazarovi nastupují do svého auta bez jednoho člena rodiny a míří k Základní škole Komenského. Jedeme Purkyňovou ulicí a provoz tady napovídá, že dostat se na Zbožskou nebude nijak lehké. „Doufám, že to nebude takto každý den, doufá tatínek, když zaparkují ve Smetanově ulici.

V aule základní školy jsou připravené lavice a čtyři velké cedule s názvem třídy. „Letos máme čtyři první třídy, celkem sto sedm prvňáčků, 
v každé třídě je v průměru 25 dětí," říká ředitel školy Tomáš Danzer.

Nastává nejdůležitější okamžik v dosavadním životě Jirky Lazara. Musí se odpoutat od rodičů, kteří jsou směrováni do hlediště o patro výš 
a Jirka poprvé zasedá na lavičku se svými budoucími spolužáky. V jeho tváři se zatím neobjevuje ani náznak úsměvu. Sedá na kraj lavičky, před sebou má svou školní tašku, kterou s maminkou připravovali už před měsícem. „Mám tam pěkně nabroušený tužky," vzpomínám si na jeho dnešní první slova, podle kterých mi je jasné, že Jirka bude určitě zodpovědným školákem.

Vážení čtenáři, diskuze pod tímto článkem byla zrušena. Pokud někdo ze čtenářů chce vyjádřit svůj neanonymní názor, může mi napsat na adresu milena.jinova@denik.cz.  Milena Jínová, šéfredaktorka