Zaujala mě vaše prvotina Koho vypijou lišky. Velice citlivě zpracované téma, které se ovšem muselo vejít do padesáti slov. Jak vás tento koncept napadl?
Lišky vznikly tak trochu nedopatřením. Když jsem je začala psát, netušila jsem, že píšu knihu. Našla jsem webový projekt pribehynapadesatslov.cz a byla jsem fascinována slovní úsporností a schopností autorů odvyprávět pohádku, horor, thriller či cokoli dalšího ve zkratce. Tak jsem to taky zkusila. Čistě náhodou pak vzniklo několik příběhů ze sedmdesátých let a na ně přišla čtenářská odezva, jestli budou další. Pak jsem vydavateli webu slíbila napsat seriál. Ale protože jsem důkladná a hodně zdrojuji – prošla jsem například detailně mnoho ročníků Rudého práva - měla jsem najednou spousty motivů a v hlavě se mi rodily příběhy… A pochopila jsem, že je toho tak moc, že web to neunese. Pak už jen bylo nutné dát knize celistvou podobu.
Ve vaší poslední knize s názvem Čekání na spoušť mi přišlo zajímavé, že všemi osudy se proplétá i motiv tetování. Byl to záměr? Má to skrytý význam, nebo to náhodně vyplynulo?
První impuls byl náhodný. Viděla jsem ženu s výrazným tetováním a přemýšlela jsem, proč si ho nechala udělat a co ji vedlo k danému obrázku. Když jsem se pak začala dívat dál, všimla jsem si, kolik lidí má tetování, jak jsou tetování naprosto rozdílná a kde třeba jsou. Podobné vjemy jsou přitom u mě spouštěčem toho, že se mi začne v hlavě tvořit nějaký příběh. Takže stejně jako mě tetování provázela v životě, byť sama žádné nemám, tak se zcela automaticky překlopila i do knihy.
Jak se vám pracovalo na minutových hrách? I toto je velice náročná disciplína. Jaký je proces tvorby těchto her?
Minutové hry pro mě byly vítanou možností, jak se naučit něco nového – tentokrát rozhlasový miniscénář a psát příběh formou dialogu. To mi pak pomohlo v momentu, kdy jsem se pustila do hry Šedivák, která je určena dětem. Zároveň mě psaní minutových her moc bavilo – mám ráda úspornost v literárním vyjádření a prostor, který tak vznikne pro čtenáře nebo posluchače si příběh domyslet.
Pracujete aktuálně na nové knize?
K příběhu, o kterém přemýšlím, si momentálně načítám informace. Myslím, že knihovnice z nymburské knihovny by už i mohly tipovat, čím se zabývám, podle toho, jaké leckdy podivné knihy mi zajišťují z různých knihovních fondů po celé republice. Jinak ale průběžně píšu povídky.
Kdo je úplně prvním čtenářem vašich rukopisů?
Betačtenářů mám několik a jsem za ně velmi vděčná. Mají totiž nesnadnou úlohu – povědět mi, co za ně v rukopisu nejen funguje, ale především co nefunguje. Oni mi přitom neřeknou, takhle to uprav, to už je zase jen na mně. Musím si to vymyslet sama. A jsem ráda, že jednou z těch dlouholetých betačtenářek je i Alena Mornštajnová, s níž se přátelíme od dob našich společných literárních začátků v nakladatelství Host.
Na co se můžeme těšit v kině Sokol v Nymburce, kde máte s Alenou Mornštajnovou společnou besedu?
Na vyprávění o knihách a o psaní.
Lidmila Kábrtová
(*1971), žije ve Zvěřínku u Nymburka, vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a později také obor marketingová komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Několik let se věnovala žurnalistice, pak se zaměřila na oblast public relations, v níž působí už více než dvacet let, nyní pracuje na ČVUT. Je autorkou rozhlasové hry pro děti Šedivák, za jejíž scénář získala ocenění v soutěži ČRo, napsala také několik her v projektu ČRo 3 Vltava — Minutové hry. Knižně debutovala experimentální prózou Koho vypijou lišky (2013). V roce 2018 vydala sbírku povídek Místa ve tmě, za kterou získala hlavní cenu Nadace Český literární fond. Její poslední kniha Čekání na spoušť ukazuje, že i rozhodnutí o maličkostech mohou mít velký vliv na životy těch druhých, ač se třeba nikdy nepotkají.
Jana Kutíková
