Doba Vánoc nás přiměla navštívit některé z nás, kteří už netráví svátky doma, ale třeba v Domově důchodců. Jak slaví Vánoce vedle bývalého kláštěra? Na co nejraději vzpomínají ze svého života?

Manželé Milena (83) a František (85) Veselí žijí v domově osm let. Spolu jsou přes 60 let.

Vypráví paní Veselá, František nemá nové baterie do naslouchátka. „Setkali jsme se v roce 1945. Má spolužačka mě jednou vzala do Vestce, kde budoucí manžel bydlel. Tam jsme se poznali, byla to láska na první pohled. Někdo říká, že je to blbost, není to blbost. Funguje to,“ říká Milena Veselá.

Pan František odešel na vojnu do Děčína a tam sehnal byt. Až do důchodu v Děčíně žili. Přivedli na svět dvě děti, mají 4 vnuky a osmnáctiletého pravnuka.

„Nejdřív jsme v domově nebydleli spolu, ale asi po pěti měsících už ano,“ směje se paní Veselá. Cítí se tu spokojení. „Jsou tu dvoje dveře. Když je zavřeme, neslyšíme, co se děje na chodbě, máme své soukromí,“ ví Milena.

U svého bytečku mají i balkon s výhledem na rožďalovické střechy. Na procházky chodí na zahradu, ale ještě před časem chodili na Židárnu. To jsou zdejší bývalé zahrady.

František jezdil celý život jako strojvedoucí, v Nymburce a Děčíně. Nejříve jezdil na záloze, potom například Prahu a Žandavu.

Paní Veselá si užila profesí až až. I díky tomu, že v roce 1968 nesouhlasila se vstupem sovětských vojsk na naše území. „Vyučila jsem se zámečnicí na lokomotivách a pracovala v děčínském depu, přestože mám maturitu. Chtěla jsem být s manželem,“ uvedla paní Milena. Později se stala technickou úřednicí na dráze.

Po okupaci se s ní vedení podniku rozloučilo a paní Milena vystřídala další zaměstnání. „Dělala jsem v takzvané chlupárně, kde se zpracovávaly chlupy do polštářů nebo se z nich vyráběly provazy,“ vzpomíná.

Se štemplem rebela potiskovala krabičky, spřádala chlupy, působila ve fabrice jako požární preventistka a nebo kontrolorka vody v kotlích.

Vánoce si zařídí Veselí prý tak, aby jim bylo hezky. „Máme stromeček, malý betlém, vánoční výzdobu. A bramborový salát musím mít vlastní. Máme tu kuchyňku, kde jsem ho připravila,“ pochlubila se Marie.

František rád rybařil v Mrlině. V domově je bazén, do kterého si sám nasadil ryby. Ty potom chytal.

Dárky si dávají. Když jim dcera přiveze dárky, rozbalí je až na Štědrý den. „Už ale nechcem žádné oblečení a jídlo. Pro nás jsou důležité léky,“ říká paníMilena a dodává, že žádná tajná přání nemají. Hlavní je podle ní to zdraví.

Manželé Marie a Josef Plachých: Nikdy jsme nebyli v lázních

Svídnice, Rožďalovice – Manželé Marie (78) a Josef (80) Plachých se seznámili, jak jinak, na tancovačce ve Svídnici. Ptám se na kokrétní písničku, jestli si pamatují. Je jich prý víc. Josef se rozpovídá: „My si pamatujeme jiný věci a přesně. Ale to nemůžu říct,“ směje se Josef a paní Marie ho napomíná. Je zřejmé, že jde o první milování. Mají tři děti a tři vnuky.

Dárky na Vánoce už si sami nedávají, mají od dětí a Marie peče vánoční cukroví v kuchyňce. „Napekly jsme s ženskýma pracny, linecké a vanilkové rohlíčky,“ říká Marie. Perníčky zdobily se žáky základní školy. Připravily pro ostatní obyvatele domova balíčky s cukrovím. Měli prý posezení u stromečku, kde si mohli dát čaj a punč.

Profesně byl pan Plachý celý život železničář. Nejprve pracoval u traťovky, po úrazu jako skladník na místním nádraží v Nymburce. „Občas jsme pekli nějakého kocoura nebo psa. Já to ale v životě nejedl,“ brání se Josef. Při stahování mu říkali, že je to králík. Jenže Josef poznal podle ocasu, že je to kocour.

Paní Plachá pracovala nejdříve jako závorářka v Ledečkách, potom zase jako signalistka na odbočce Obora, v křineckém lese. Tam, kde se koleje stáčí na Městec a Jičín. „Dříve býval vedle našeho stanoviště domek. Chlap si sedl opilý na koleje a vlak ho přejel. Žil s mou kolegyní, se kterou jsem se střídala,“ vypráví paní Marie.

A sype z rukávu další příběh. „Jednou na Josefa klepe na dveře nějaký pán. Povídám: Co chcete? Já nevím, kde jsem. V Jičíně jsme slavili Josefa. Dojel jsem vlakem až sem a teď jdu pěšky domů. Poslala jsem ho do Ledeček, ať počká na vlak do Kopidlna,“ vzpomíná paní Plachá. Jinak se ale prý na odbočce nebála. Nikdy tam prý nikdo jiný nepřišel, je to daleko od silnice.

Pan Plachý si čas od času v průběhu našeho setkání postěžuje, že dělali se ženou celý život na dráze, ale nikdy nebyli v lázních. „Já toho lituju,“ usmívá se železniční skladník Josef.

V dobře zásobené knihovně si paní občas půjčuje venkovské příběhy Vlasty Javořické.

K našemu hovoru se přidá Anežka Dušková, která je zrovna u Plachých na návštěvě. „V textilní dílně tady v domově háčkuji kulaté sedáky. Vytvářím také obrázky pomocí krepového papíru. Na Štědrý den jsem byla u syna na večeři,“ míní paní Dušková, která letos oslavila 90 let. Oslava to prý byla veliká, mísy plné chlebíčků a dobré pití.