Narodila se v Rašovicích, do školy chodila v sousedních Chlebích, později dojížděla do Nymburka. Jako mladá slečna tak zažila začátek druhé světové války. „Ale u nás na vsi se objevilo jen pár vojáků. Většina jich mířila spíše do měst,“ vybavuje si obsazení země německými vojsky, které z jejího pohledu k nim na ves žádné drama nepřineslo.
Mnohem více si vybavuje potíže svých rodičů. „Maminku jsme měli nemocnou, měla silnou srdeční vadu. Tatínek byl zedníkem a při regulaci Mrliny dostal tři silné zápaly plic. Po nich mu dávali každé dvě hodiny horké zábaly a uvařili mu plíce. Dneska by to vyléčili jinak a rychle. A tak maminka umřela, když jí bylo 50, tatínek zemřel v 59 letech,“ vzpomíná paní Lejnarová na smutné osudy rodičů. V té době bylo nejmladšímu bratrovi 11 let, dva další bratři byli starší.
O projektu Příběhy pamětníků
close
info
Zdroj: Středočeský kraj
zoom_in
Středočeský kraj.
Třikrát za měsíc v rámci projektu Příběhy pamětníků Středočeského kraje přinášíme poutavá vyprávění našich babiček a dědečků. Povídání o jejich životních radostech či strastech nás mohou inspirovat, poučit, dojmout, ale i pobavit. Ve sdílených příbězích můžeme nahlédnout i do práce podniků sociálních služeb, v nichž dotyční nyní našli svůj nový domov. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Středočeského kraje.
Když skončila školní docházku, šla rovnou pracovat do poděbradských Mlékáren. „Nebyly peníze, musela jsem nastoupit do práce. V Mlékárnách jsem plnila bandasky mlékem,“ vybavuje si své první zaměstnání.
V sousedství v Rašovicích žil kovář Lejnar, který měl synovce ve Velkém Oseku, jenž do Rašovic ke strýci jezdil. Láska byla na světě, svatba se uskutečnila ve válečném roce 1943 a paní Miloslava se za svým mužem odstěhovala do zmíněného Velkého Oseka. Udělala si kurz na prodavačku a až do důchodu prodávala oděvy.
S manželem měli dva syny. Jeden se vyučil zámečníkem, druhý pracoval na dráze. „Oba už jsou v důchodu a jezdí za mnou,“ usmívá se stoletá stařenka.
Manžel zemřel v 69 letech, ovšem potomstvo už mají poměrně početné. „Mám tři vnučky, sedm pravnoučat a čtyři prapravnoučata,“ má stále přehled o rodině.
Výraznou vzpomínku má na konec války. „V té době jsme bydleli u pana učitele Kímy, já měla malého syna. Stáli jsme u silnice, když Rusové přijížděli. No nějací hajzlíci, ty ruský vojáci, mě tam viděli a v noci přišli a bouchali u nás na dveře. Manžel byl na dráze ve službě. Otevřel pan Klíma a oni, že tam má ubytovanou nějakou mladou holku a chtěli dovnitř. Pan učitel mě ale zapřel. Řekl, že tam nikdo takový nebydlí a tím mě zachránil,“ vybavuje si nepříjemnou chvilku a potvrzuje tak vzpomínky dalších dívek a žen, že ruští osvoboditelé se ne vždycky chovali jako džentlmeni.
V současné době je v Luxoru spokojená. „Starají se tu o mě, čtu si a luštím křížovky, abych trochu udržovala mozek v chodu,“ říká spokojená stoletá žena.
Domov pro seniory Luxor
Budova Luxoru se nachází v centru města Poděbrad
Je v blízkosti lázeňského parku
Tvoří ji šest podlaží, uvnitř jezdí výtah
Kapacit domova pro seniory je 70 klientů (36 pokojů)
Forma poskytované služby je pobytová a celoroční
