„Protože se máma podruhé rozvedla, odcházely jsme samy do podnájmu. Neměly jsme vůbec nic, ani ledničku, pračku nebo nábytek. Mně tehdy bylo pouhých třináct a stala jsem ze dne na den dospělou. Máma musela chodit do práce, aby zvládla platit nájem a půjčky, které si na vybavení bytu vzala," vzpomíná Kateřina. Situace byla o to komplikovanější, že její otec neplatil soudem stanovené výživné.

„Když jsem dokončila střední školu, chtěla jsem mámě nějak poděkovat za všechno, co pro mě udělala," vzpomíná. Její matka toužila po bytě, nechtěla už se stěhovat z pronájmu do pronájmu. „A já byla úplně blbá. Začala jsem pracovat a nenapadlo mě nic jiného, než si vzít půjčku a peníze nabídnout mámě. Akorát to nestačilo ani na malý byt a mamka už si nic půjčit nemohla, nezvládala splácet ani to, co měla," vypráví.

Kde peníze skončily, neví. Nezajímalo ji to. Před dluhy ale neutekla. „Odstěhovala jsem se do ciziny, máma sice slíbila, že půjčku za mě bude splácet, ale neměla na to. A já si říkala, že za hranicemi na mě nikdo nemůže. Po návratu zpět do Čech jsem zjistila, že jsem v exekuci a dluh se téměř zdvojnásobil. Byla jsem zoufalá. Mladá holka, která nemá vůbec nic, jen dluhy," říká smutně.

Už ale nemohla strkat hlavu do písku. Našla si zaměstnání, navštívila dluhovou poradnu, kde jí pomohli se sestavením osobního bankrotu. „Dnes jsem v insolvenci a mám před sebou ještě dva a půl roku, kdy velká část mého platu bude odcházet na splátky. Ale pak budu mít čistý štít," dodává.