Sobotní mrazivé ráno se v Dymokurech pomalu měnilo v téměř jarní slunečné dopoledne a před budovou základní školy postávala skupinka čtyř masek, z nichž nejvýraznější byla děsuplná stařena. Ovšem dětského vzrůstu a hlasu, takže zase až taková hrůza z ní nešla. „Zatím nás tu moc není. Ale oni ještě přijdou,“ uklidňovala mě zlá maska, když jsem začal poněkud nervóznět.

Dětská stařena měla pravdu. Před jedenáctou by se dal u budovy dymokurské školy natočit poměrně zajímavý film. Mohla by to být parodie na klasické vystupování u červeného koberce před udílením Oscarů v Hollywoodu. Postupně přijížděla řada aut a z nich vystupovala nejrůznější stvoření. Některá děsivá (docela dobře naložení smrťák a kostlivec nebo bojovník se samopalem a pásem nábojů, u kterého se tentokrát nikdo nedivil, že jde i s výzbrojí do nitra školy a má zlé úmysly).

Některé masky reagovaly na aktuální dění, přesto nebo možná právě proto však vyvolávaly spíše úsměv. Řeč je o skupince zdravotníků s cedulí na zádech Děkujeme odcházíme!

Doposud jsme hovořili o dětských maskách. Zahanbit se však nenechali ani dospěláci. Vyloženě smutný pohled měla liška z reklamy na stavební spoření, u které si ten den patrně nikdo nechtěl založit úvěr. Naopak velmi bodře vypadal obrovský černobílý medvěd s roztomilou hlavou, v jehož útrobách se skrývala postava nejmenovaného místostarosty.

Ten mě pak přibrzdil v útrobách školy po slavnostním zahájení. „Ty máš ale taky pěkný bříško, skoro jako já,“ hladil mě po bundě a mluvil na mě tenkým hláskem, jako když si liška nechala upilovat jazyk, aby mohla obalamutit a sežrat kůzlátka. „Však ty máš taky pěkný bříško, méďo,“ odpověděl jsem bohorovně. „Jako kdyby si sežral policajta,“ pomyslel jsem si v duchu vědom si faktu, že méďa v civilu pomáhá a chrání.

Když starosta Pavel Ambrož předal klíče od obce panu a paní Laufrovým, což byli školáci, masky si před průvodem pochutnaly na koblihách z činěveské pekárny a černobílý méďa domlsal nápadně vonící čaj, průvod vyrazil obcí.

Z místního rozhlasu se linuly melodie z dob našich dědů a babiček. Všichni se vesele bavili včetně osádek projíždějících aut, která byla zkásnuta o drobný obnos jakožto příspěvek na masopustní veselici. Bezpečí průvodu hlídali na konci jedoucí místní dobrovolní hasiči.

Program pokračoval odpoledním maškarním rejem pro děti a večerní zábavou pro dospělé.

Jenže odpoledne se konaly masopustní oslavy také třeba v Lysé. A nutno říci, že měly úplně jiný nádech. Jednak proto, že se podle pořadatelů jednalo o nultý ročník a tedy zahájení nové tradice. Druhak proto, že se na náměstí před druhou odpolední sešlo docela dost lidí, málo z nich však mělo nějakou masku. V jednom rohu náměstí to dokonce vypadalo, že si skupinka pekelných fanatiků spletla datum, protože takových čertů tu nebylo k vidění snad ani v prosinci.

Ale jak už bylo řečeno, o zábavu nakonec ani tady nebyla nouze. Svoji šou především pro děti čítající tance, soutěže a vtipy všeho druhu rozjel klaun Mireček se svými asistentkami klaunkami, které opravdu rozpohybovaly desítky dětí i dospělých už při úvodní mašince po náměstí.

O zábavu se staraly i samotné děti. Poněkud překvapený zůstal klaun Mireček ve chvíli, kdy vyslal k capartům na náměstí výzvu: „Bonbón dostane ten, kdo mi řekne, jak se jmenoval manžel princezny v pohádce, ze které pustím písničku.“ Ještě nežli stihl zapnout hudbu, už se kousek od něj hlásil malý chlapeček. „Tak ty to víš ještě dřív, než jsem pustil tu písničku, jo? Tak schválně, ukaž se,“ dobíral si klaun odvážného prcka a dal mu mikrofon k ústům. „Princ,“ zněla lakonická, leč těžko vyvratitelná odpověď. „No, musím uznat, že bonbón si zasloužíš. Ale mě jde o jméno toho herce,“ zachraňoval Mireček situaci tváří v tvář dětské bezelstnosti.

Následující průvod Masarykovou ulicí od náměstí k nádraží vedl historický hasičský vůz a v průvodu byl s kovbojským kloboukem k zahlédnutí třeba i místní europoslanec Hynek Fajmon. Krásné slunečné odpoledne se tak vydařilo i v Lysé a na novou tradici je tak zřejmě zaděláno.